Příspěvky označené ministerstvo obrany
Stínadla se vzbouří?
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 1. 7. 2011

V televizním seriálu Záhada hlavolamu napsaném podle Foglarových románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří vystupuje postava tajemného EM. Ta je do určité míry spjatá s celým příběhem hledání hlavolamu ježka v kleci ukrývající tajemství létajícího kola. Postava tajemného EM jistě není tou hlavní postavou příběhů o Rychlých šípech, přesto je postavou důležitou a mocnou, protože spouští určité děje a události.
Při troše fantazie lze pro potřeby analýzy české bezpečnostní politiky najít v celém příběhu inspiraci. Bezpečnostní politiku totiž nakonec ovládá někdo jiný, než by se mohlo zdát z toho, co říká teorie. Parafrázováno řečí kohouta, kterého přijde Nastěnka prosit o zdržení východu Slunce:
Siloví ministři jsou slabí páni, to ministerstvo financí řídí bezpečnostní kokrhání.
A tak si v minulosti bylo možno psát bezpečnostní dokumenty – strategie, koncepce, transformace, knihy, příběh však nakonec opanoval nějaký ten tajemný eMKa, nebo EdJa, BoS či naprosto někdo jiný řídící státní finance. A dělo se tak nezávisle na struktuře rizik a hrozeb.
Výdaje na vnitřní a vnější bezpečnost se zdají být autonomními (stejně jako politika v oblasti vnitřní a vnější bezpečnosti). To nastoluje otázku, kdo vlastně českou bezpečnostní politiku řídí? Je to kolektivní koaliční shoda vládnoucích politických stran nad programovým prohlášením vlády a shoda jednotlivých členů vlády při schvalování strategických dokumentů, nebo to je automatismus rozpočtového mechanismu, do něhož se nepokoušejí zasahovat ani poslanci, byť mají tuto možnost v rámci svých pravomocí při schvalování návrhu zákona o státním rozpočtu a také oni mají mít zájem nad realizací cílů definovaných strategickými dokumenty v oblasti bezpečnosti?
Tyto otázky se mimo jiné objevují v analýze, kterou jsem zpracoval pro projekt TRS a publikoval pod názvem Strategické dokumenty a rozpočtová politika české vlády po roce 1998 v podobě working paperu. Tímto příspěvkem tak reaguji na to, co v diskusi k příspěvku Bílá kniha je ke stažení napsal Studnet. Paradoxně tímto zásahem tajemného eMKa dostal původní název příspěvku další a naprosto nechtěný smysl, což neznamená, že Bílá kniha o obraně má být přepracována. Bílá kniha je totiž analýzou, indikací, stavu, který se jistojistě nezlepší, budou-li ubývat zdroje pro dosažení toho, co si vytkly strategie a koncepce. A zdá se, že na dlouhou dobu bylo rozhodnuto o vítězi souboje mezi máslem a děly.
A pak si běžte pro peníze…
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 26. 7. 2010
Ve čtvrtek se v listu E15 objevil článek Pavla Otty týkající se nákupu strojů CASA, respektive výměny jednoho z nich za české L-159, které z velké části dosluhují za stamiliony ročně pod plachtami. Španělé prý oznámili, že podzvukové letouny nebudou k výcviku používat a tedy je nechtějí.
Pozitivum tohoto obchodu, o jehož výhodnosti pro Českou republiku se dá jinak úspěšně pochybovat, mělo být právě v tom, že se zbavíme několika L-159. Nezbavíme, ale zato nám zůstanou transportní letouny za miliardy, servisem za miliardu a spousta otázek. Třeba, jak se Omnipolu podařilo získat tuto zakázku, na které si pěkně namastí kapsu, byť od počátku existovaly o letounech CASA a upřímnosti Španělů pochybnosti?
Přes výhrady odborníků i některých členů sněmovního výboru pro obranu celý kontrakt loni posvětil překlenovací kabinet Jana Fischera. „Měly by se tím zaobírat orgány činné v trestním řízení. Je nutno prověřit, jak zní smlouva mezi ministerstvem a Omnipolem, zda je v ní zakomponována výměna bitevníků,“ poznamenal poslanec ČSSD Antonín Seďa… Kvůli tomu, že ministerstvo bez výběrového řízení přímo oslovilo firmu CASA, navíc Česku hrozí pokuta od Evropské unie za porušení pravidel EU pro veřejné zakázky.
Je to pěkná „kukačka“, kterou do začátku zdědil nový ministr obrany. Pokud skutečně Španělé bitevníky nechtějí, asi by nebylo od věci, podívat se do smlouvy a pokud to bude jen trochu možné, provést něco podobného jako s Pandury. Nejlepší by bylo letadel se zbavit úplně, ale to už asi nepůjde. V této situaci by bylo jakékoli ušetření dobré, nicméně Česko na tom může už jenom prodělat. Stačí si třeba vzpomenout, že kvůli tomuto bezva obchodu se už ze dvou jednomístných strojů smontovává jeden dvoumístný a účet bude několik set milionů korun…
Čeští představitelé se nechali ať už vědomě, či nevědomě pěkně napálit Omnipolem a EADS, které chtěly do Česka nějaké stroje CASA za každou cenu dostat. Přitom jim od počátku bylo nejspíše jasné, že i když se výměna jednoho transportního letadla za L-159 neuskuteční, nic se nestane, protože stejně vydělají. Tento obchod by měl být bedlivě prověřen a to hned několika úřady. Alespoň by mohl ministr financí ukázat, jestli skutečně dýchá pouze pro průhlednost a poctivost.
Od pátku se v MF Dnes objevuje popisování příběhu další kukačky, kterou nový ministr obrany podědil (a asi ne poslední). Tentokrát jde o úředníky ministerstva napojené na stavební loby – úředník Kajetán Kalivoda přišel na to, jak si dobře vydělat na stavebních zakázkách. Kalivoda měl na starosti výběrová řízení a zároveň vlastnil stavební firmu. Stačilo vypsat zakázku do 20 milionů korun (tak o ní nemusela rozhodovat vláda a zároveň nemuselo být otevřené výběrové řízení) a přes nastrčené firmy dostat ze státního rozpočtu miliony. Pro ilustraci stojí za to si přečíst, jak se předvedl syn Viktora Krejči, spolumajitele firmy H+V Praha, která při těchto podvodech sehrávala důležitou roli, Tomáš, když se k jejich domu do Roztok přijeli podívat novináři:
Kousek od nás smykem zastaví černá Škoda Octavia se sundanými poznávacími značkami. S šíleným řevem z ní vyskočí svalnatý chlapík v zeleném tričku. „Si myslíš, že sem úplně blbej! Okamžitě to vymaž, dělej!“ řve na fotografa MF DNES a obuškem mlátí vedle něj. Po pár vteřinách ho údery dlaní do prsou namáčkne na auto a nutí ho, aby odstranil nafocené snímky. Marně. Údery schytávám i já, když se snažím fotografovi pomoci. Útočník mi z ruky vytrhává mobilní telefon, kterým hodlám zavolat policii. „Koho chceš volat, ty hajzle! Okamžitě zalezte do toho auta a vypadněte. Nebo vás zabiju,“ huláká na celé okolí. Je vidět, že z policie si nic nedělá. Raději odjíždíme. Tato scéna se odehrála ve středu v Zaorálkově ulici v Roztokách u Prahy. Bydlí zde podnikatel Viktor Krejča, který stojí v pozadí důmyslného systému na získávání armádních zakázek.
V sobotu vybuchla v MF Dnes další bomba. Náměstkovi ministra obrany pro ekonomiku Tomáši Perutkovi stavěla prý dům firma H+V Praha, která manipulovala veřejné zakázky. A vzhledem k tomu, že má pod sebou finance, zavání to pořádným střetem zájmů.
Společnost H+V Praha začala stavět Perutkův dům v Praze v roce 2007. Byla generálním dodavatelem hrubé stavby. Perutka měl podle smlouvy společnosti zaplatit 2,4 milionu korun. Jenže H+V Praha stavbu nezačala a najala si subdodavatele… Perutka říká, že neví, kolik přesně za stavbu domu zaplatil. Říká, že nemá všechny doklady, protože údajně některé splátky platil v hotovosti. Znát přesné okolnosti finančních transakcí je přitom velmi důležité. Jen ty mohou vyloučit, že je Perutka zavázán lidem, kteří manipulují výběrová řízení v jeho resortu.
Tohle se asi nedá vysvětlit. Člověk v takové funkci by měl být velice, velice obezřetný. A už teď se dá říct, že pan Perutka minimálně obezřetný nebyl. Může takový člověk dále zastávat funkci náměstka ministra pro ekonomiku?
Nazval jsem tyto případy „kukačky“, protože se obávám, že jich tam novému ministrovi v hnízdě zůstalo mnohem víc. Jak je možné, že právě ministerstvo obrany je tak prolezlé pochybnými obchody a rozhodnutími? Nejde totiž pouze o tyto dvě poslední záležitosti, ale o sérii skandálů jak s velkými nákupy (Pandur, CASA, Dingo, Iveco) tak i menšími („potištěné trenýrky“ na generálním štábu) a o to, že stavební loby od poloviny 90. let na obraně dokázala velice dobře vydělávat. Alexandr Vondra se s tímto dědictvím bude muset nějakým způsobem vypořádat a budou to muset být razantní kroky, které povedou k pročištění a zprůhlednění systému.
Bez toho totiž může jenom těžko žádat o peníze pro armádu. Nebo si byť i stěžovat, že se mu jich nedostává, když si část z nich rozebírají partičky kmotrů a kmotříků. Nu, přispěli byste na obranu, kdybyste věděli, že více než desátek musí nutně skončit v kapsách chlapíků, kteří si jezdí třeba v porsche s poznávacími značkami končícími na čtyři nuly, a kteří umějí pouze čachrovat a zastrašovat?
Soutěž: nejméně efektivní armádní akvizice posledních 15 let
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 25. 7. 2009

Toto je grafika, která vyšla k tématu o armádních akvizicích v Lidových novinách. Jediný tento list na ní má právo, proto prosím, abyste ji nekopírovali a dále nepoužívali. Pokud to zjistím, budu ji muset stáhnout a požádat o totéž všechny, kteří by ji využívali na webu či jiným způsobem. Děkuji za pochopení. © Lidové noviny
Před mnoha lety, tak někdy v roce 1997, když jsem byl ještě relativně mladý reportér, jsem byl v centrále NATO v Bruselu, myslím s českým ministrem obrany. I když je to dlouho, a mohla to být také jiná příležitost. Ale to je jedno. Důležité je, že jsme se, ještě s dalšími kolegy, v jednu chvíli setkali na chodbě s tehdejším 1. náměstkem ministra obrany. Kladli jsme mu otázky. Já jsem mu tehdy položil (bez postranních úmyslů) nevinnou otázku, která se týkala letounů L-159 a jejich výroby a využití.
Co jsem nečekal, náměstek se rozlobil a zvýšeným hlasem se tam do mně pustil, že jsem jeden z těch, kteří chtějí zlikvidovat český obranný průmysl. Pokud si dobře vzpomínám, to mně ani ve snu nenapadlo. A ani jsem tehdy netušil, že L-159 budou až takový malér – vyhodí se více, než 40 miliard, využita bude velmi malá část letounů (zbytek zůstane zakonzervován, kde tehchnicky a morálně zastarává a slibovaný kupec nikde), a Aero tahle zakázka nezachrání, pouze oddálí jeho pád v té podobě, ve které jsme ho znali a chtěli udržet.
Byli to lidé jako tento 1. náměstek (který se později neúspěšně snažil prodat alespoň nějaké L-159 v jedné velké, velké asijské zemi – Čína to není), kteří nejvíce poškodili český zbrojní průmysl a české ozbrojené síly jako takové. O miliardách, které vylétly komínem ani nemluvě (masochista by se mohl utěšovat tím, že v oblasti sicálních věcí či zdravotnictví jich padlo do stoupy mnohem víc). Je jasné proč poškodili armádu. Zbrojní průmysl poškodili tím, že mu neumožnili se restrukturalizovat a ani mu nikterak nepomohli s řízenou restrukturalizací na nové podmínky, jen jej udržovali v agonii a falešných nadějích.
Tento týden jsem v Lidových novinách zpracoval téma několika případů akvizic a modedrnizací (poděkování patří ministerstvu obrany za dobré zpracování podkladů, a že jich bylo). Konkrétně jsem jich vybral sedm – modernizace tanků T-72 M4, padáky VTP-100, radiolokátor Arthur, bezpilotní letoun Sojka, letouny L-159, letouny JAS-39 Gripen a modernizace vrtulníků Mi-171Š. Je to bratru nákup za necelých 70 miliard. Samozřejmě ne všechno z toho je k ničemu. Část se užívá, třeba Gripeny díky Baltům, část L-159 létá, tanky ještě jezdí (dokud nedoběhnou smlouvy s firmami, které prováděly modernizaci) a i ta Sojka se občas proletí. Ale celkově jde o projekty, jejichž úspěšnost je přinejmenším diskutabilní.
V textech o tomto tématu jsem se snažil ukázat, proč k tomu došlo. Je to několik faktorů – především bezkoncepčnost, neodbornost většiny politiků, kteří o obraně a bezpečnosti obecně rozhodovali (nejen na ministerstvu obrany, ale i ve vládách a v parlamentu), nezájem, nechota činit rozhodnutí a převzít za ně odpovědnost a tak by se dalo pokračovat. Vojáci si zase vymýšleli zlaté kliky (jestli někdo teď kroutí hlavou s tím, že vojáci jsou v tom nevinně, napíšu jediné slovo: PANDUR) a politici jim na to vesměs kývali.
V LN jsme použili číslo 50 miliard, o které se na těchto projektech přišlo kvůli tomu, že si nikdo nelámal hlavu s efektivitou vynaložených prostředků, udržitelností, využitelností atp. Včera jsem měl možnost o tom hovořit s bývalým ministrem obrany a současným náměstkem generálního tajemníka NATO Jiřím Šedivým. Připomněl mi, že na přelomu let 2004/2005, tehdy ještě učil na Marshallově centru v Německu, napsal kritickou analýzu transformace armády ČR pro speciální číslo NATO Review. A v ní po konzultacích s vojenskými ekonomy odhadl, že vniveč mohlo přijít až 30 procent celkových výdajů na obranu!!! (Článek týkající se této záležitosti vychází dnes v LN.) Bavíme se tedy možná o 100-150 miliardách. Jenom těžko se to ovšem dá spočítat přesněji a Bůh ví, jestli toto číslo se blíží realitě, protože záleží na tom, co se do toho zahrne, jak se to počítá a tak.
Nicméně, příběh onoho Šedivého článku je velice půvabný. Měl vyjít tiskem, ale protože byl na vkus aliance až příliš kritický, tak jej dali pouze na stránky. A i odtamtud jej po týdnu stáhli. Samozřejmě, nezmizel úplně, akorát byl upozaděn, aby nedráždil. Hledá se špatně, ale kdo chce a věděl jak, dostal se na něj. Stojí za to z něj zacitovat.
The problem can be viewed on three levels. At the top, the process has suffered from weak civilian control over the armed forces and unclear political guidance. This political and strategic deficit has helped create conceptual confusion at a second level where military reforms were drafted and implemented. And at a third level, doctrinal vagueness has opened the field of procurement to abuse.
A obzvláště zajímavá je kapitolka „The acquisition black hole“:
A poor acquisition policy accounted for the lion’s share of the resource depletion. According to a 1997 official report, of more than 700 acquisitions contracted since 1993 only nine went through a public tendering process. In the process, tens of millions of US dollar equivalent were effectively wasted… Instead of coordinating the transaction with our neighbouring NATO Allies within an integrated sub-regional system of air defence management – an option that was discussed with Poland as early as in 1996 – the Czech Republic decided to go it alone. Moreover, it did so at a time when NATO Europe was awash with fighters and other smaller Allies were either giving up supersonic aircraft or pooling the capability with others.
Je toho strašně moc. A proto tímto vyhlašuji jednu letní soutěž: POPIŠTE MI PĚT NEJMÉNĚ EFEKTIVNÍCH (z hlediska využitelnosti a vynaložených finančích prostředků) PROJEKTŮ V ARMÁDĚ ZA POSLEDNÍCH 15 LET. Nemusí jít o akvizice či modernizace za desítky miliard. I miliony se počítají. Moje preference je jasná a je uvedená výše. Jsem zvědav na tipy.
A máš padáka… (UPDATE)
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 1. 7. 2009

Vojáků v zahraničních misích by se současné tvrdé škrty v rezortu ministerstva obrany nemely dotknout (na fotografii jsou čeští vojáci v Afghánistánu, 2008)
V dubnu 2007 přijala vláda usnesení o minimálně tříprocentním snižování míst ve státních úřadech ročně. Když se člověk podívá na materiál s názvem Transformace resortu ministerstva obrany České republiky z roku 2007, který z tehdejšího rozhodnutí vlády vycházel a který měl být podkladem „pro další transformaci“ zjistí, že zase něco nevyšlo tak, jak bylo plánováno. Ostatně, čemu se divit, co se týče bezpečnostní a obranné politiky ČR jde bezmála už o dvacetiletou tradici. Vždy se něco vymyslí, začne se to prosazovat a za rok a půl je všechno jinak – jiné zaměření, jiné peníze a samozřejmě jiné počty lidí, kteří mají to, či ono vykonávat. Ale zpátky k Transformaci. Pokud člověk nalistuje stranu 6 zjistí, že
Tříprocentní snižování funkčních míst v roce 2008, 2009 a 2010 podle usnesení vlády ze dne 25. dubna 2007 č. 436 představuje pro resort MO snižování zhruba o 1200 osob ročně tak, aby koncem roku 2010 bylo dosaženo cílového počtu ve výši do 36 800 osob (což je okolo 26 200 vojáků, 8800 občanských zaměstnanců a 1800 čekatelů, kteří nejsou ve svých odbornostech po dobu přípravy a vzdělávání pro potřeby ozbrojených sil využitelní). Snižování bude provedeno zejména z počtu civilních zaměstnanců a nebude mít vliv na nasaditelné síly a jejich bojeschopnost.
Podle oficiálních údajů, ministerstvo obrany na jednu stranu své plány předběhlo, na druhou zaostává. A to prosím rok předtím, než mělo být výše uvedených stavů dosaženo. Navíc teď ministerstvo oznámilo, že se budou škrtat další místa, a to vojáků i civilních zaměstnanců. Oldřich Danda z Práva situaci docela dobře vystihl nejenom textem, ale i titulkem: V armádě zavládla panika kvůli propouštění.
Dřív, než přejdeme k současným plánům na snižování stavů, nebude od věci trochu pracovat se současnými čísly. K 1. lednu 2009 bylo (oficiálně) v armádě 24 100 vojáků a 10 600 občanských zaměstnanců. Zatímco vojáků bylo méně, občanských zaměstnanců bylo více, než předpokládal plán popsaný v Transformaci. Podle oficiálních údajů ministerstva obrany je struktura následující:
33 generálů (včetně 12 působících v zahraničí), 274 plukovníků, 963 podplukovníků (sic!, jak uvádí Danda „jeden podplukovník na 23 podřízených“), 1221 majorů, 1586 kapitánů, 1199 nadporučíků, 814 poručíků, 98 podporučíků, 6 štábních praporčíků, 531 nadpraporčíků, 4175 praporčíků, 2568 podpraporčíků, 518 štábních rotmistrů, 949 nadrotmistrů, 4166 rotmistrů, 2764 rotných, 115 vojáků z povolání v dispozicích, 1060 vojáků v přípravném sboru
Po sečtení výše uvedeného člověk zjistí, že skutečný stav je 22 925 vojáků. A pokud se nezapočtou vojáci v přípravném sboru (kteří nejsou započítáváni ani v Transformaci), je situace ještě „zajímavější“: 21 865 vojáků (pro připomenutí, příští rok jich mělo být 26 200). A ještě jedno srovnání. Dle Transformace se mělo dbát na jednu věc:
Při dosahování cílových počtů bude nutno důsledně dodržet podíly hodnostních sborů vojáků z povolání v OS ČR. V cílové organizační struktuře hodnostních sborů bude 15 – 25 % důstojníků a 25 – 35 % praporčíků, poddůstojníci a mužstvo do celkových 100 %.





Komentáře | Comments