Příspěvky označené PRT

OMeLeTa Wardak a problémy s tím související

Český voják sleduje afghánského policistu, který během společné patroly v provincii Vardak objevil výbučniny (17. dubna 2011); Foto Spc. Andy Barrera, U.S. Army

Diskuse, která se objevila pod článkem o „Omeletě“ po informaci o zranění dalšího vojáka 2. jednotky OMLT v provincii Wardak a o stažení mentorovacího týmu z COP Salar na FOB Carwille mě donutila se zamyslet nad některými skutečnostmi. Rád bych se s vámi podělil o to co jsem postřehl této diskusi a také na fóru 2. výsadkové roty.

1. Způsob a systém nasazování jednotek do misí
Nasazování jednotek do mise PRT v provincii Lógar mělo od začátku vysokou prioritu. Dosud se tam většina pěších (mechanizovaných) praporů objevila minimálně jednou, některé dvakrát. Výjimkou je snad 102. průzkumný prapor a 43. výsadkový prapor – každý jiným způsobem. 102.pzpr pojede letos do Afghánistánu jako základ PRT už potřetí a příslušníci 43.vpr tvoří základ Průzkumného odřadu už druhým rokem (zatím čtyři rotace).

Doposud nebyl nasazen ani 44. ani 74. lehký motorizovaný prapor a jako základ PRT nebo jiné jednotky a ani 73. tankový prapor. A právě 73. tankový prapor byl vybrán jako základ jedné z jednotek OMLT. Z hlediska prosté logiky to je krok těžko pochopitelný, když příslušníci tankového praporu mají učit vojáky pěšího praporu jak operovat v boji. Zde bych rád upozornil, že nenarážím ani na kvalitu vojáků, ani na kvalitu praporu jako jednotky. Jde tady o zcela jiné schéma, které neunikne nikomu kdo se na to pokusí podívat ještě jednou a z nadhledu. Pěší prapor je cvičen příslušníky tankového praporu.

Toto by bylo těžko pochopitelné a podivné i pokud by se jednalo o US Army, US Marines, Britskou armádu a nebo kteroukoliv jinou armádu NATO. Jediným vysvětlením je to, které v diskusi nabídl JD tímto příspěvkem:

Tankistů bych se zastal, my už dnes nemáme moc jednotek schopných rotace, takže, kdo by tam jel mimo nich, když všechny bojové prapory se tam střídají. A nové J.Hradec, Bučovice a Rakovník nejsou ani pořádně naplněny a asi ani secvičeny a vybaveny. To není jejich vina.

Nabízí se zde tedy otázka: Neukousla si AČR příliš velké sousto co se operací v Afghánistánu týče? A pokud ano, nedá se na pomyslné snědení tohoto sousta usnadnit tím, že se využijí zahraniční vztahy s jinými zeměmi (např. se Slovenskem)?

2. Informační politika AČR a MO
Ke způsobu informování veřejnosti o operacích AČR v Afghánistánu (a v budoucnu i v jiných zemích) se zatím zřejmě přistupuje dle hesla: „Příliš málo, příliš pozdě, příliš negativně.“ Už dávno jsem psal v článku Proč je tak málo pozitivních zpráv z Afghánistánu?, že informace, které se k veřejnosti dostávají z Afghánistánu jsou z velké části negativní. O dění v provinciích Lógar a Vardak se v českém tisku píše málo, opatrně a „potichu“. Pokud už nějaká zpráva je dostatečně hlasitá, potom se jedná o výbuch IED při kterém byli zraněni příslušníci AČR, o napadení patroly a zranění vojáka a tak dále.

Je tedy na místě se ptát, proč k veřejnosti neproudí i jiné informace a pokud by se jednalo o něco nestandardního, tak i s adekvátním vysvětlením. Honza ve svém příspěvku píše toto:

Nejsem příznivec počítání různých skóre a zářezů na pažbě, ale bez nějakých elementárních měřitelných (publikovaných) výsledků to prostě nejde. Pepík u lahváče to prostě cítí jako když sleduje fotbal a nevidí na stav utkání.

Je potřebné něco dodávat? Myslím, že ne. Snad jen se zeptat zda se poslanecká sněmovna, ministerstvo či generální štáb bojí, že 99% veřejnosti vytáhne na „křížové tažení“ proti armádě poté co jim bude sděleno, že kromě budování škol, opravy silnic a vyspravování zavlažovacích kanálů, čeští vojáci také zatýkají a pokud je to nevyhnutné tak i zabíjejí protivníka?

3. Vzájemné vztahy mezi jednotkami a jejich příslušníky
Tato část je asi nejpalčivější. Měl jsem možnost mluvit s příslušníky AČR od různých praporů a za základ ne příliš srdečných vztahů považuji zejména nedostatek informací a sklon dělat si názor o tom druhém příliš brzy. Pokud je tato druhá část oslabena, potom se celý problém nevraživosti odstraňuje celkem lehce. Je to nádherně vidět na příspěvcích Soldata a MedWeda. Nejlépe to vyjádřil Soldato když napsal:

Souhlasím, že by jsme emoce měli trochu uklidnit. Přeci jen kopeme za stejný tým.

A právě v tomto duchu by se mohla nést celá další diskuse a i ostatní diskuse o problémech a starostech, které na AČR v Afghánistánu určitě ještě čekají.

, , , ,

46 komentářů

Bod zlomu, aneb ČT v A’stánu

Už potřetí (pokud se nepletu) bylyv neděli Otázky Václava Moravce vysílané z Afghánistánu. Z hlediska publicistického jde o dobrý a unikátní projekt, který podle mého názoru (a vím, že se najde řada kolegů a mediálních expertů, kteří se mnou nebudou v žádném případě souhlasit) v určitém ohledu ukazuje dospělost České televize. Trochu odbočím, ale nedá mi nevzpomenout na jeden počin ještě v dřevních dobách v roce 1999, kdy parta lidí z ČT (mj. Marek Vítek, Martin Mrnka, Radan Šprongl) udělala během bombardování Jugoslávie živý pořad z uprchlického tábora v Makedonii. Byl to dobrý nápad, byť provedení z řady důvodů pokulhávalo a bohužel dost lidí si pamatuje jenom ono pokulhávání. Na stížnosti jsem vždy říkal (byť jsem s tím pořadem neměl nic společného): bylo to poprvé a byla odvaha do toho jít. A úplný průser to nebyl. Nu, je to věc názoru a dnes, po jedenácti letech, i vzpomínek.

Nedalo se to samozřejmě srovnat s tím, co dělá Václav Moravec, který se dokázal vypracovat na přední postavu české publicistiky. Přinesl sem jedno, na čemž stojí každý dobrý pořad diskusního typu, což se ale z různých důvodů v této zemi pokud možno nepřipouštělo: diskusní pořad není o hostech, je o moderátorovi. Hosté musejí dát moderátorovi vyniknout a když se k tomu ještě člověk něco dozví, co si přát víc…

Tyto stránky ale nejsou určené k mediálním analýzám. Pointou předchozích odstavců je to, že si nejsem vůbec jistý, jaký je dopad otázek z Afghánistánu. Kolik lidí na OVM koukalo? Kolik v první hodinu a kolik tu druhou? Tým OVM pořadu věnoval hodně, ale má to nějaký reálný dopad na českou veřejnost, kterou většinově nějaký A’stán nezajímá? Chtěl bych věřit, že to nějakou odezvu má, protože OVM nabídly dobrý přehled (nikoli hlubokou analýzu) toho, co se kolem A’stánu děje a říká. A po chvále si dovolím pár postřehů:

  1. Byť chápu z hlediska dramaturgického proč byl pořad postaven tak, jak byl (začátek o drogách), přesto měl začínat druhou hodinou a prví část měla být na konci na „čtyřiadvacítce“. Drogy jsou jistě významným problémem, reportáž to byla pěkná, i informace o novém americkém programu pro pěstitele máku byly zajímavé, ale debata s Jiřím Komorousem obzvláště zajímavá nebyla a hlavně, je to mimo to, co dělají v Afghánistánu Češi. Především rozvojové projekty, které se váží k Lógaru a dalším provinciím jsou to, kvůli čemu v A’stánu jsme. Přes dvacet minut na drogy bylo zkrátka moc.
  2. V první hodině měli být především šéf civilní části PRT Matyáš Zrno (trochu mi tam chyběl šéf vojenské části) a šéf pobočky Člověka v tísni v A’stánu Jan Štěpán s ministrem obrany Martinem Bartákem. Diskuse neměla být tolik vojenská. Jsme totiž ve fázi „Bod zlomu“, jak se objevovalo na obrazovce s otazníkem, či na počátku odchodu, jak podotknul Lubomír Zaorálek. Zkrátka už moc času není (v náznacích padal rok 2011). Proto je nutné nyní především debatovat o tom, jaké projekty se dají udělat, jak jsou udržitelné, jestli by nestálo za to vyslat více civilních expertů, jak zlepšit spolupráci a koordinaci s nevládními organizacemi (která je bídná, což zcela jasně řekl Jan Štěpán – docela by mně zajímaly komentáře ministra obrany Martina Bartáka a ministra zahraničí Jana Kohouta, ale to už bylo těsně před koncem druhé hodiny, tedy poté, co oba řekli sbohem…)
  3. Dalším důležitým aspektem je vyslání vojenských poradců pro výcvik (docela rád bych se dozvěděl více o misi ve Wardaku, která se má rozběhnout letos v září) a bylo by bezvadné se dozvědět od náměstka ministra vnitra Komorouse více o tom, jestli a kdy vyšleme do A’stánu policisty do mise EUPOL, jak o tom hovořil Lubomír Zaorálek (ministr Barták se na to nijak nadšeně netvářil, zdálo se mi, debata o tom, jestli mají policisté také podléhat schvalování v parlamentu jako vojáci byla čistě zástupná ). Vyslání by bylo logické, když už všichni říkají (právem), že afghánská policie je mnohem větší malér, než armáda.
  4. Jestli vyšleme o helikoptéru navíc, nebo dělostřelce s Arturem (či ho pošleme v dárkovém balení Afgháncům, když už se musel koupit a teď si s ním nikdo neví rady), není s veškerou úctou v současnosti tak důležité. V tuto chvíli si spíše myslím, že by se Česká republika měla soustředit ne na rozšiřování, ale na prohlubování toho co dělá a to ve dvou oblastech – rekonstrukce a rozvoj a výcvik. Na etablování něčeho dalšího, nového, moc času už nebude.
  5. Odbočka ke stíhačkám byla zajímavá, ale nesouvisející s tématem – jsem upřímě zvědav, co ukázala analýza, o které hovořil ministr Barták  – leasing, odkup, nebo nákup něčeho jiného? Nebude trvat dlouho a bude to venku, vsadím se. Ale uvidíme po volbách, o tom už bude rozhodovat už někdo jiný (a nebo ne?)
  6. Získal jsem pocit, že existuje plán na nákup útočných vrtulníků. Zajímavá akvizice. Pletu se? A máme na to?
  7. Zařazení Ruska do pořadu patřilo, ale jelikož tam chyběla debata o mnohem důležitějším Pákistánu, mohlo se to bez Ruska obejít.
  8. Velice příjemně překvapil Lubomír Zaorálek. Jeho vystoupení bylo zbavené jakékoli ideologie, věcné a informované. Že by broušení si zubů na Černínský palác, kde se i opoziční buřiči proměňují jak mávnutím kouzelného proutku v „diplomaty“, kterým se moc nechce partnerům říkat nepříjemné věci?

Možná byste měli i vy postřehy a komentáře. Pokud ano, sem s nimi. Poprosil jsem o pár vět bývalého šéfa civilní části PRT Václava Pechu. Napsal mi tohle:

Bylo příjemné vidět, že se OVM věnovaly více rozvojovým rozměrům mise, než minulý rok a že se podařilo ukázat na skvěle odvedenou práci českých civilních expertů, za kterymi je obrovský kus práce. To snad napomůže českým voličům, aby přestali nahlížet na Afghánistán pouze prizmatem bojů, Talibanu či opia. Další skvělou věcí je přizvání Jana Štěpána do pořadu a ukázka i nevládního úhlu pomoci, kterou Česi v A’stánu dlouhodobě poskytují. Doufám, že až budou OVM priští rok zase z Kábulu, jak Václav Moravec naznačil, že nebude ministr zahraničních věcí v pražském studiu, ale přímo na místě. Tim by se dostalo velké podpory civilnímu týmu a zdůraznilo by se, ze MZV je na práci svých expertů stejně hrdé, jako ministr obrany na práci vojáků.

, , , , , ,

9 komentářů

Lógar v roce 0 plus 2

Púli Alam, Lógar, duben 2010, Foto Czech PRT

Místo prašné cesty asfalt, místo poloprázdných provizorních krámků naplněné obchody v nově postaveném dvoupatrovém bazaru. Místo několika rozbitých aut Toyota Corrola parkují v autobazaru nová nákladní i osobní auta. Po roce jsem přijela do Púli Alam, hlavního města provincie Lógar a změny jsou skutečně velké.

Když jsme před dvěma lety přijeli na stejné místo v metropoli Lógaru, zvířila kolona „humvee“ prach tak, že nebylo krámky kolem hlavní ulice skoro vidět. To se dneska na asfaltové silnici stát nemůže. V noci je navíc hlavní ulice v Púli Alam osvětlená veřejným osvětlením se solárními panely, všechny provinční úřady mají své reprezentativní sídlo a na okolních kopcích vyrůstají domy z pálených cihel. Město je obklopeno cihelnami a v okolí se staví nové domy pro několik set lidí, kteří se do města vrací, především z pákistánských uprchlických táborů, kde žili dlouhá léta. V jedné ulici zahlédnu i ženu bez burky – zahalenou jen do nevelkého šátku – něco takového jsem nezažila za celý rok, po který jsem byla v Lógaru.

Před budovou Úřadu vody a energie jsou nově vysázené stromy a květiny a na slavnostní předání projektu spustili i malou fontánu, kterou úřad nechal postavit z vlastních peněz. Za dva roky se tématicky posunuly i projekty, které se v Lógaru realizují: místo „jednoduchých“ staveb, se začíná víc pracovat se samotnými Afghánci. Úřad vody a energie začíná od tohoto týdne s novinkou – afghánští úředníci začnou „měřit počasí“. Na několika místech v Lógaru byly postaveny měrné stanice na zjišťování výšky srážek, sněhu, směru a síle větru a výkyvů hladiny podzemní vody. Díky tomu bude možné plánovat stavbu přehrad či zavlažovacích kanálů.

Klíčové teď zůstává, zda si této radikální změny začnou všímat i místní. „Jasně, že místní lidé ten pokrok vidí, teď je ale potřeba začít rychle působit i v oblastech, kde jsme zatím kvůli bezpečnosti nepůsobili,“ řekl mi jeden z tlumočníků provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru. „V Charvaru nemají pořádné obchody, chybí tam školy, nemocnice, vláda tam není přítomná, ale místní lidi tam chtějí také to, co mají v Púli Alam: asfaltovou cestu, na které se nepráší, otevřené obchody, úřady, kam mohou zajít se svými problémy, pak se tam podle mě také zlepší bezpečnost.“

, ,

9 komentářů

Odpověď na komentář k „Blíže ke COIN i k PREIN“

Malaya Flag (1950) and Guerilla

Zdravím Iva a děkuji za odborný komentář k mému předchozímu textu (jsem příjemně překvapen úrovní Vašich znalostí a sečtělostí). Cítím, že je nutné některé věci dovysvětlit, což činím na následujících řádkách. Zvolil jsem formu jakéhosi „dialogu“ – po Ivově poznámce následuje můj komentář.

Nejsem si jist, zda poznámka „k přeceňování vojenských schopností“ směřuje k úsilí AČR v oblasti nebo je mířena šíře. Pokud směřuje k AČR, tak poznámku nechápu – ambice AČR jsou v tomto ohledu skutečně velmi nízké. Pokud to mám demonstrovat na jednotce, která dělala za 3. kontingentu zdaleka nejvíce „činnosti, která nebyla přímo spojená s prací civilní části“, tak dojdu k závěru, že zhruba 75% akcí Průzkumného odřadu zahrnovalo FYZICKOU účast příslušníků civilní části na patrole. U jednotek MOT tento údaj bezpečně přesahoval 90%. O nějaké dlouhodobé soustavné činnosti vojenské části bez účasti civilní nemůže být tedy ani řeči.

Ne, poznámka nesměřuje nijak specificky pouze k úsilí AČR, ale je míněna více obecně na moderní západní demokratické státy.

Ne zcela bych souhlasil s tvrzením, že „V Malajsii na konci 40. a počátku 50. let minulého století, kdy po selhání ‘vojenského přístupu’ byl zvolen přístup řekněme ‘civilní’ i když s důležitou vojenskou podporou“. Struktura velení operace se za celou dobu výrazně nezměnila. Nejvyšší velení bylo mezi lety 1948-1952 v rukou ministra pro kolonie, to samé platilo pro období 1952-1957. V prvním období se jednalo o Labouristy, v druhém o Konzervativce. V prvním období velel operaci především gen. Boucher spolu s plk. Greyem. V druhém gen. Gerald Templer. K žádnému posunu tedy na této úrovni nedošlo. Gen. Templer se (společně gen. Briggsem) zasloužil o vytvoření systému „výborů“, které zjednodušeně sestávaly ze zástupců armády, letectva, policie a místní samosprávy s právem veta nejvyššího armádního představitele. To je dle mého názoru maximálně „smíšené řízení“, nikoliv civilní.

Jak sám citujete, psal jsem o „vojenském versus civilnímů přístupu a ne o vojenské struktuře velení, nebo řízení. Navíc jsem uvedl tyto pojmy v uvozovkách, což mělo za cíl naznačit čtenářům, aby použitý výraz vnímali s jistou nadsázkou. Nicméně pořád tvrdím, že pro účely tohoto příspěvku a pro přiblížení problematiky jsou tyto výrazy vhodné.

Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi neúspěšnou a úspěšnou částí kampaně? Především osoba gen. Templera, který změnil celkovou strategii z přímé na nepřímou. Místo likvidace povstalců se soustředil na jejich oddělení od populace.

Rozdíl mezi úspěšnou a neúspěšnou částí kampaně je právě v tom, co jsem nazval „civilním a vojenským přístupem“ . Spíše „vojenský přístup“ (likvidace povstalců) nebyl úspěšný a naopak spíše „civilní přístup“ (oddělení povstalců od populace) byl nejenom úspěšnější, ale dokonce úspěšný. Nicméně i co se týče struktury, tak to bylo podle informací, které mám jinak než se může někomu zdát, pokud to posuzuje pouze na základě toho, kdo byl na jaké pozici. Mým hlavním zdrojem informací je Komerovo The Malayan Insurgency in Retrospect (RAND CORP), kde píše na str. 6: „All this was pulled together, once the need was realized, by an unusual, unified civilian-military command structure.“ (Zde by se ještě mohlo zdát, že se jedná o vnímání spíše „civilního přístupu“ abecedním pořadím slov).

Když však čteme dále, tak Komer pokračuje tvrzením, že: „Territorialy organized, this system paralleled – indeed was part of – the existing civil administrative structure. It was headed by civilians, even though military men often played dual roles in the top slots“, kde je již zřejmé, že je tomu spíše jinak.

Dále Komer uvádí například na str. 7: „Yet the way U.K./GOM learned from their mistakes and gradually evolved a mixed civil-military counterinsurgency strategy well adapted to the threat offers lessons of wider applicability –even to Vietnam.“

Dále Kormer uvádí na str. 11: „It was not primarily a military effort but rather one in which military played only a limited though indispensable role. Even in its security aspects, it was as much as police as military operation.“

I v tomto kontextu tedy vidím jako vhodné hovořit o změně směrem od „vojenského přístupu“ k „civilnímu přístupu“ a je relevantní jej uvádět jako vhodný příklad z historie.

Suma sumárum, nejhmatatelnějším rozdílem je osoba gen. (později maršála) Templera. Ten měl ve svém portfoliu kromě konvenčních umístění jako velení pěší a obrněné divizi rovněž vysokou pozici ve vojenské správě Západního Německa, post ve vedení zpravodajské služby a politicky intenzivní službu jako zástupce NGŠ (v české nomenklatuře). A právě tyto zkušenosti ho odlišovaly od jeho předchůdců, kteří podobnou minulost neměli. Zde se nabízí oslí můstek ke gen. McCrystalovi, který má za sebou rovněž velmi nekonvenční minulost (i když logicky ne tolik spjatou s politikou, což je dané odlišnou tradicí US Army).

Suma sumárum, nejhmatatelnějším v takovému zjednodušení – spojením vojenského přístupu pouze s osobou gen. Templera – je přinejmenším termín „wishfull thinking“. Další otázkou „do pranice“ je, zda je důležitější loajalita vojáka k „zájmům“ vojenských organizací, nebo spíš k objektivnímu posuzování jevů a tím k loajalitě daňovému poplatníkovi a zájmům státu obecně.

Důležitou proměnnou bylo například určitě to, že kromě této významné změny ve vedení došlo také ke změně na ještě vyšším postu (Minister of Colonies) Oliver Lyttelton, který byl dokonce vyslán Winstonem Churchillem, aby se osobně zapojil do tvorby nové strategie.

Dále nelze přehlížet velmi důležitou roli policejních kapacit, které se uvolnily z Palestiny a byly v Malajsii účinně použity, což tvrdí Komer na str. 38 a uvádí jak významně byl tento přínos policie vnímán: „Brigadier Clutterback terms the police ‘the decisive element’ in dealing with the Malayan insurgency; they provided the ‘the security intelligence’ for which ‘the army was a support but not a substitue’.“

To, že v operaci na určitém stupni řízení stále figurovali vojáci je také třeba vnímat v kontextu britského organizování správy kolonií a dlouhodobě hromaděných zkušeností s populačně centrickými operacemi (ani to Brity, ale jak je patrné neochránilo před Zobrazit další »

, , , ,

21 komentářů

Blíže ke COIN (i k PREIN) v kontextu populačně centrického přístupu

Policejní stanice, Lógar, 2008

Policejní stanice v Lógaru, 2008; Foto F. Š.

Chtěl bych v tomto příspěvku reagovat na velmi zajímavou diskusi k článku Politici, armáda, NGOs, PRTs… Diskuse vygenerovala jedno pro mně zajímavé téma. Konkrétně, nemohu zcela souhlasit s názorem Pavla Zůny, že PRTs, by měly být podřízeny vojenskému velení (natož pak „civilní část“ operace obecně). Dokonce si myslím, že přeceňování potenciálu vojenských schopností v tomto ohledu bylo a je jedním z největších nedostatků našeho úsilí v Afghánistánu a v dalších podobných konfliktech.

Jak už jsem zmínil v jednom z předchozích příspěvků, „konvenční část“ operace v Afghánistánu byla paradoxně „v režii“ CIA a speciálních jednotek s podporou konvenčních sil a stabilizační část operace, tedy populačně-centrická, byla téměř výhradně záležitostí konvenčních sil s podporou speciálních jednotek a CIA.

Proč? Je to snad z toho důvodu, že ozbrojené síly mají v rámci národních státu jakýsi „monopol“ na zahraniční operace? Je to snad proto, že disponují nejvyšším rozpočtem, nejlepším logistickým zázemím a schopností „přežít“ v nepřátelském prostředí? Je to snad proto, že v těchto organizacích mají z podstaty věci stále největší vliv velitelé z jejich „konvenčních“ součástí a na základě svého vidění světa ovlivňují přístup k formulování a následnému řešení problému?

Nemyslím si, že tyto faktory by měly být důvodem k tomu, aby v případě populačně-centrického přístupu, o kterém v případě PREIN (prevention of insurgency) a COIN především jde, by měli vojáci „hrát první housle“. Co by vlastně mohlo kvalifikovat vojáky, aby „veleli“ civilním expertům v případě populačně-centrického přístupu, kdy je hlavním předmětem zájmu populace, především její ochrana, nastolení práva a spravedlnosti, správa věcí veřejných a budování základní infrastruktury?

Toto jsou činnosti, které jsou jen okrajové jak při přípravě, tak při nasazení vojáků. Ozbrojené síly a zejména jejich konvenční složky jsou totiž svou podstatou (což samozřejmě odpovídá minulým i současným bezpečnostním hrozbám) konstituovány k nepřátelsko-centrickým konfliktům, tedy k tzv. konvenčním typům bezpečnostních hrozeb.

Typickým příkladem zavádějícího myšlení v tomto kontextu je model, který ilustruje konflikty (včetně povstalectví) jako jakousi škálu intenzity od „low intensity conflict“ po „high intensity conflict“.

Intensity of the Conflict

Tento model chybně ilustruje typický konvenční konflikt jako „high intensity cnflict“ a „low intesity conflict“ jako typ konfliktu, který se konvenčnímu typu vzdalují. Ve skutečnosti se jiné typy konfliktů, ale často odlišují od konvenčních typů úplně v jiných rovinách než v intenzitě (intenzita je ve skutečnosti tedy pouze jejich projevem).

Hlavním předmětem zájmu je v případě této (nesprávné) perspektivy nepřítel a jeho schopnost bojovat a veškerá činnost včetně výběru, přípravy, struktury a procesů je organizována v souladu s touto premisou. Z tohoto úhlu pohledu je populace vnímána pouze jako součást určitého prostředí. Sehrává tedy podobnou roli jako například terén, nebo počasí. Přístup k obyvatelstvu je z této perspektivy zohledněn především z taktického hlediska, nebo v kontextu mezinárodních norem a humanitárních aspektů – dle úrovně vyspělosti dané společnosti.

Na rozdíl od nepřátelsko-centrických konfliktů jsou v případě populačně-centrických konfliktů vhodnější přístupy  jako „asymetric warfare“, „irregular warfare“, nebo „unconventional warfare“. Intezita konfliktu i zde hraje učitou roli pro posouzení poměru významu momentálního poměru role expedovaných vojáků a expedovaných civilistů (Gallulovo „hot or cold insurgency“).

V podstatě se, ale jedná o vnímání problému v úplně jiné rovině, kdy klíčovým objektem našeho zájmu není pouze elminace/pacifikace nepřítele, ale především dosažení žádoucího chování obyvatelstva, jenž je stejně tak klíčové pro aktivity nepřítele, který nutně potřebuje podporu populace k tomu, aby mohl být efektivní.

Existuje řada příkladů, kdy povstalectví zvítězilo právě díky přispění důležité proměnné reprezentované neadekvátním „vojenským přístupem a velením“ typu: „Je to v zahraničí a je to bezpečnostní hrozba, takže jde o záležitost především vojáků“. Snad nejtypičtějšími příklady jsou Vietnamský konflikt, nebo invaze Sovětského Svazu do Afghánistánu.

Naopak, snad nejtypičtějším příkladem z historie, kdy bylo povstalectví radikální změnou přístupu pacifikováno, byla protipovstalecká operace Britů v Malajsii na konci 40. a počátku 50. let minulého století, kdy po selhání „vojenského přístupu“ byl zvolen přístup řekněme „civilní“ i když s důležitou vojenskou podporou. Dobové komentáře důležitých účastníků této operace zdůrazňují právě roli civilního řízení, ale také například policejních schopností (special branch).

Typy konfliktů spojených s intervencí (tedy konvenční a nepřátelsko-centrickou fází operace) a následnou stabilizační (populačně-centrickou fází operace) byly v případě Kosova, Afghánistánu a Iráku spojeny s velmi rychlým svržením represivních režimů. Následně však vzniklo vakuum, kdy přestala fungovat základní infrastruktura státu.

Mezinárodní společenství bylo přitom schopné pouze v případě Kosova využít kromě vojenských schopností neméně důležité schopnosti civilní – vytvoření centrální i lokálních admistrativ a dohlížení na ně, zajištění soudců, státních zástupců, policistů atd. Vojenské schopnosti hrály v tomto případě pouze podpůrnou, i když velmi důležitou roli, stejně jako v případě Malajsie v padesátých letech.

Naopak v případech intervencí v Afghánistánu a v Iráku se nepodařilo zabezpečit fungování civilní administrativy, která by zaplnila vakuum a zajistila základní funkce státu bezprostředně po násilném odsunutí represivních režimů. Tato proměnná sehrála bezesporu důležitou roli při vzniku a růstu povstalectví. Vojáci například z podstaty věci nemohou efektivně pomáhat při budování natož při suplování chybějících kompetentních policejních kapacit.

Ti, kteří si myslí, že výcvik místních policistů a především mentoring mohou provádět úspěšně vyslaní vojáci se hluboce mýlí, protože dostatečně nepochopili rozdíly mezi vojenskými a policejními činnostmi. Transformace vojenských schopností tímto směrem je částečně možná, ale i tak má své limity, a navíc vždy znamená zároveň snížení schopností vojáků pro nasazení ve stále aktuálních a typicky konvenčních typech konfliktů.

Dalo by se určitě dál pokračovat ve výčtu argumentů proč vojáci nejsou, a z podstaty věci ani nemohou být, klíčovým prvkem našeho snažení v případě operací vyžadujících populačně-centrický přístup. Jde třeba i o to jaký je vlastně žádoucí osobnostní profil rekrutovaných vojáků, jak je koncipována jejich příprava, jak je nastaven systém jejich kariérního růstu. V ČR jsou běžné Zobrazit další »

, , , ,

1 komentář

Politici, armáda, NGOs, PRTs a mnoho dalších

Podíval jsem se na pár novoročních projevů. Václav Klaus probral…, vlastně co? Četl jsem projev několikrát a nějak mně u srdce nechytil. O armádě a lidech v misích, zvláště v Afghánistánu, ani slovo. O tom, co by se mělo dít dál v této oblasti také nic. Nu, co čekat od vrchního velitele, který si myslí, že armáda má sedět doma a obezřetně nakupovat materiál na možnou válku. Ale jakou? Tyhle věci našeho prezidenta nebaví. Takové klimatické změny, to je něco.

Polský prezident Lech Kaczyński v novoročním projevu vyjmenoval výročí, která Polsko čekají a o armádě či Afghánistánu ani slovo. Nicméně on si to odbyl v jakémsi vánočním/novoročním poselství 23. prosince, kdy se vojákům věnoval. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se zaměřil především na ekonomiku a přislíbil, že se ekonomická situace v roce 2010 zlepší i díky mnoha reformám, které probíhají. O Afghánistánu neřekl ani slovo. To britský premiér Gordon Brown učinil z Afghánistánu svou čtvrtou prioritu (po ekonomickém zotavení, radikáním zlepšení a reformě veřejných služeb a očištění politiky) s důrazem na udržení Britské moci ve světě.

Asi nejzajímavější však byla pasáž, kterou Afghánistánu věnovala německá kancléřka Angela Merkelová. Nezmínila pouze význam činnosti vojáků a policistů, ale vypíchla práci nevládních organizací a jejich pracovníků, kteří riskují životy:

So denke ich in dieser Stunde ausdrücklich zuerst an die vielen zivilen Helfer, an die Polizisten und an unsere Soldaten, die fern von ihren Lieben ihren Dienst tun müssen. Sie tun ihren Dienst an vielen Orten der Welt unter Einsatz ihres Lebens, ganz besonders in Afghanistan. Die Bundesregierung weiß um die Härte und die Gefährlichkeit ihres Auftrages. Aber dieser Auftrag unserer Soldaten, Polizisten und zivilen Aufbauhelfer in Afghanistan, er ist und bleibt ein für uns alle bedeutender: Sicherheit und Stabilität in Afghanistan so zu schaffen, dass von dort nie wieder Gefahr für unsere Sicherheit und unser Wohlergehen ausgeht. Das ist der Auftrag. Politisch müssen und werden wir die Bedingungen schaffen, damit die Verantwortung in den nächsten Jahren Schritt für Schritt an die Afghanen übergeben werden kann. Genau dazu dient die Afghanistan-Konferenz Ende Januar in London.

Thomas Ruttig na Afghanistan Analysts Network to komentoval s povděkem. „Čekali jsme na něco takového hodně dlouho – všem debatám dominuje vojenská stránka věci,“ napsal. Dodal, že její slova by se měla promítnout do praxe. To ovšem nebude vůbec jednoduché. Vztah mezi nevládními organizacemi, armádami a zástupci provinčních rekonstrukčních týmů jsou v Afghánistánu nejhorší za posledních mnoho let. Vina je na obou stranách, ale důsledky nesou a ponesou všichni. Ruttig zmiňuje několik zajímavých příkladů, které podkopaly důvěru:

US Special Forces were driving around in cars with NGO number-plates (I saw that with my own eyes) making it easy for the Taleban to say that they are not able to distinguish between real NGOs and such covered operations. For a while, around 2002/03, all ISAF forces were using white cars – in defiance of the unwritten rule that this is the colour of the UN. And let’s not forget that the Taleban have their eyes and ears in NGO (and other) offices. They know exactly well which aid group is using PRT or other military funds in their projects. Remember the killing of three female expat International Rescue Committee staff in August 2008 along the Gardez-Kabul road in Logar which was exactly justified by the Taleban with IRC using US PRT funds.

Výše uvedené se přímo dotýká toho, o čem se vedou vášnivé a přínosné debaty na OWOP. Zmíním counterinsurgency a význam lehké pěchoty Ondřeje Rajkoviče a komentáře pod textem. Takticky jde o zajímavé a přínosné úvahy. Já bych se rád posunul do „vyšších pater“. Pokud si totiž neřekneme jaká je širší strategie českého/spojeneckého působení v Lógaru a pokud si nevyjasníme, co je cílem PRT, jak jej „vidíme“ a jak má být řízeno, skončí to neslavně, jak v jednom komentáři napsal Ivo.

Za klíčové považuji si uvědomit, že koncept Provinčních rekonstrukčních týmů není samonosný ve smyslu zajištění bezpečnosti a udržitelného zlepšení situace v Afghánistánu. Proč PRTs (a předtím třeba CORDS ve Vietnamu, lekce na kterou je dobré nezapomínat!) vznikly? Aby zajistily rozvoj i v oblastech, které nejsou dostatečně bezpečné na to, aby tam působily NGOs a další organizace, například OSN a státní a místní instituce. Samozřejmě, cílem je získat na svou stranu místní a odepřít nepříteli „zázemí“ (včetně vojenských operací proti němu), takže se ozbrojené síly/státy budou moci v přijatelném horizontu stáhnout aniž by „ztratily tvář“ (odchod interpretovaný jako prohra).

Z toho mi vyplývá jedno: PRTs jsou pouze přemostěním a v rámci této logiky musí být koncipována a chápána jejich činnost!

  1. veškeré vojenské působení v rámci PRT musí být podřízeno rekonstrukčním (civilním) cílům formulovaným nikoli na národní, ale na mezinárodní bázi a v mezinárodní spolupráci. To se týká hlavně zapojení NGOs a místních institucí do procesu, protože nakonec to budou ony, kdo bude zajišťovat udržitelnost;
  2. širší zajišťování bezpečnosti (např. výcvik ANP, ANA, budování civilních institucí…) musí být v souladu s vytyčenými rekonstrukčními cíly (opět důraz na civilní fungování společnosti);
  3. žádné ofenzivní vojenské operace nesmějí v rekonstruovaných oblastech (a zde je nutné jít na úroveň okresů) kolidovat s vytyčenými cíly na obnovu a rozvoj;
  4. vojenské síly nesmějí využívat civilních „znaků“ vládních či nevládních misí (včetně například bílých vozidel, log atp.) k získávání taktických výhod (je to stejně špatné jako když se zaměstnanci tajných služeb vydávají za novináře), protože byť to krátkodobě může fungovat, dlouhodobě to poškozuje rekonstrukční úsilí, především jeho důvěryhodnost;
  5. veškerá činnost PRTs (civilní i vojenská!) musí směřovat k co nejrychlejšímu předávání projektů/resp. „uklidněných“ oblastí místním institucím a nevládním i vládním organizacím a odchodu PRTs.

Koncept PRT je hybridní a je dlouhodobě neudržitelný. Je jako chemická látka, která vznikla sloučením několika ingrediencí a která je natolik nestabilní, že pokud se nepoužije ihned a krátkodobě, nezbude z ní nic. Rekonstrukční týmy jsou obětí rivality mezi vojáky a civilisty o vedení, o provádění operací, o chápání reality (je to střet dvou kultur v praxi) a jejich zdárné fungování závisí pouze na tom, jak si představitelé obou segmentů na místě „sednou“. Pokud si nesednou či pokud je důležitým aspektem fungování týmu mikromanagement (to je smutná realita prakticky všech PRTs působících v Afghánistánu) z hlavních měst (nesmíme zapomínat na zákony fungování byrokracie rámované bojem o moc a o peníze), tím jsou rekonstrukční týmy méně schopné a jejich výsledek z dlouhodobého hlediska nižší.

Slova Angely Merkelové směrem k nevládním organizacím jsou důležitá. Propast vykopaná v posledních letech je však příliš široká na to, abych věřil, že může být během letošního roku zacelena. A bez nevládních a mezinárodních organizací, které by „dodělaly“ to, co PRTs více či méně úspěšně začaly se toho moc nezmění.

, , , , , , ,

15 komentářů

Lógar jako modelová provincie II

Příprava na výjezd s PRT, říjen 2008; Foto František Šulc

Jsem moc rád, že pod textem o Lógaru se debatuje. Jelikož mi názory diskutujících přijdou velice zajímavé (doufám, že se objeví další), rozhodl jsem se je dát na hlavní stránku, aby byly „viditelnější“. Předem díky všem, kteří se rozhodnou přispět, protože tato debata o přístupu v Afghánistánu je klíčová. A díky Petrovi Z. i Ivovi Z. za upřesnění mého textu – přiznám se, že jsem s tím dosti zápasil a nezvolil asi nejlepší prostředky pro vyjádření oněch změn v uvažování a přístupu naznačovaných v původním textu (people-centric, „ink spots“). Ale snad bylo to, co jsem chtěl říct pochopitelné.

Také doufám, že se ozve někdo z civilní části PRT s názorem na strategii v Afghánistánu. Myslím, že Vašek Pecha, který mě na původní článek v The Washington Post Times ostatně upozornil, něco chystá. Ale uvidíme, jak na tom bude časově.

Tak, a zde je příspěvek Iva Z.

Zdravím (a nejenom do země Červeného draka :-)),
pokud bych měl vyhodnotit efektivnost zde zmiňované strategie na podmínky provincie Logar, nemůžu si nejprve odpustit několik poznámek:
Ačkoliv plk. Gukeisen (přiznám se, že tohle jméno mi z mého působení v Logaru vůbec nic neříká) píše, že si distrikt Baraki Barak “vybral”, všichni co v provincii alespoň nějakou dobu působili víme, že to byla volba dost iluziorní. Oba dva zmiňované distrikty (Kherwar a Charkh) jsou pro podobnou strategii naprosto nepoužitelné. V distriktu Kherwar žádná základna ISAF není a jen tak nebude, jelikož je plně pod kontrolou Talibanu. S distriktem Chark to jde od 10 k 5. Nejlépe by o tom mohla vyprávět civilní část PRT. Ještě před rokem se do tohoto distriktu běžně jezdlilo ze základny FOB Shank vozidly HMMWV, za mě se tam již pouze létalo a vždy šlo o dost rizikové Close Protection civilního týmu (ze 2 akcí 2 kinetické incidenty). Distrikt Baraki Barak v první části našeho nasazení vykázal měřitelné zlepšení incedentovosti, a to po provedené americké ofenzivě (zkrátka tempo eliminace Talibanu v tomto ditriktu překročilo z hlediska TB rozumnou mez a boje se přesunuly do Charku). Zlepšení bylo ale jen dočasné, jelikož distrikt nebyl následně nijak držen (US Army, ANA, ANP, zkrátka nic, co by tam nebylo před ofenzivou).
Je třeba se zamyslet, PROČ Britové vůbec strategii “ink spots” (nikoliv people centric, tu měli téměř od začátku), použili. Prostě proto, že stejně jako teď NATO neměli dost sil. V Malajsii to bylo “from south to north” – celkem logické vzhledem k topografii Malajsie – poloostrov.
Sečteno a podtrženo. V tuto chvíli se Američané v Logaru nejsou schopni (či ochotni) ani držet vlastní doktríny. Pokud po úspěšné ofenzivě nenásleduje dlouhodobé udržení daného prostoru (byť za cenu snížení dalšího tempa ofenzivních akcí), tak jsme prohráli na celé čáře – přinejmenším důvěru lidí.
Poslední poznámka, která se asi citelně dotkne civilní části PRT. Civilní část PRT nebude NIKDY akceptovat doktrínu “ink spots”, jelikož přímo odporuje jejich filosofii. Ta je v kostce zaměřená na dlouhodobou udržitelnost, zapojení místních obyvatel, rovnoměrnost atp. Nic, co by bylo vztažené k bezpečnostní situaci. Snaha působit v jednom distriktu VÍCE než v jiném, je pro ně nepřijatelná. Je to dané tím, s jako minulostí tam lídé působí.
Poslední poznámka na závěr. Strategie gen. Templera (velícího důstojníka drtivé části Malajské kampaně) byla úspěšná mimo jiné proto, že pod sebou kontroloval veškeré vojenské, policejní a civilní složky v oblasti (britská praxe upřednostňovala oproti dnešku policii v zajišťování bezpečnosti), které byl, vzhledem ke své zkušenosti v Palestině schopen efektivně úkolovat a kontrolovat. Praxe v Logaru je ale přece úplně jiná. Pokud se šéf civilní části rozhodne, že v určitém distriktu nepostaví ani bábovičku, jaká bude reakce velitele vojenské části? Následující – “no, co se dá dělat”. Prostě proto, že on nad nimi nemá ŽÁDNOU pozitivní kontrolu (může pouze zakazovat). Kdo nevěří, ať si přečte “memorandum o vzájemném porozumění” mezi MZV a MO. K tomuto bodu bych byl vcelku rád, kdyby se někdo z civilní části vyjádřil – přinejmenším jeden z autorů článků je bývalý šéf civilní části PRT. Tímto zdravím.
Pokud totiž strategie civilní části bude pokračovat, tak do 5 let předáme skvěle rekontruovanou provincii – jen ne centrální vládě ale Talibanu. To by byla myslím škoda.

A zde je příspěvek delfína:

Ve svém komentáři se krátce vrátím k McChristalově zprávě o stavu unie. Požaduje posílit ISAF o další střelce schopné vést COIN, požaduje zdvojnásobit počty ANSF, doporučuje změnu strategie (hlavně rychle, včera bylo pozdě), rok 2010, 2011 bude pravděpodobně rozhodující pro úspěch ISAF. Chce sejít z hor (MRAPů) k lidem a jasně demonstrovat, že ISAF je v AFG pro lidi a především jejích bezpečnost. Chce posílit důvěru lidí ve prospěch ISAF.
Bez důvěry obyvatelstva a bezpečného prostředí se nedá nic udělat, protože AFG je stále tažen (driven) takzvanými pěti býlími koňmi (five white horses). 1) slabá a zkorumpovaná vláda, 2) korupce kam se člověk podívá 3) justice, zákony, spravedlnost v troskách 4) nefungující statní instituce a služby, 5) organizovaný zločin a ještě ke všemu povstalci. Pro mě je zcela zřejmé kam COM ISAF míří. Pokud nepřepřáhneme, nepřijdeme s novou strategií, která posílí legitimní vládu, alespoň částečně nesníží korupci (pro začátek stačí kontrolovaná korupce), posílí právo a pořádek, nenastartuje činnost státních institucí, neposílí bezpečnost a nezískáme podporu obyvatelstva, což je základ pro úspěšné COIN jsme v háji a budeme se velmi dlouho účastnit toho, čemu Mao z Číny říká Protracted War.
Vleklá válka jednoznačně posílí povstalce a naváže na komunistickou Čínu po WW II, Severní Vietnamce, Alžířany a některé velitele Talibanu, kteří v současné době úspěšně postupující podle Maovi metodiky. Musím říct, že je zcela zřejmé, že všichni výše jmenovaní až na Taliban nás dostali.
Na základě výše uvedených faktů nechápu jak „ink spots“ strategie posílí celkovou strategii pro AFG. Ano, budeme mít ostrůvky blahobytu ale jak bude AFG fungovat jako celek? Posílíme dynamiku rozvoje AFG nebo přes ostrůvky hojnosti posílíme dynamiku povstaleckého boje na území chudoby, které zcela zjevně budeme jen komplikovaně kontrolovat. Jaká bude informace „message“ pro ostatní obyvatele AFG? Vybrali jme si to, co je pro nás jednoduché a vy ostatní jděte k čertu. „Ink spots“ strategie je pro mě jen další ukázkou, že nevíme jak dál a dáváme sluchu expertům, kteří dělají pokusy, kde výsledek ve velice korupčním prostředí nelze předem odhadnout. V ostatním nelze než souhlasit s Ivem, nejsme schopni ani dodržet vlastní doktríny. Doporučuji všem těm, co chtějí v AFG experimentovat ještě jednou prostudovat FM 3-24 Counterinsurgency kapitolu číslo jedna a na jednoduché analýze doložit jak je „ink spots“ strategie v souladu s doktrínou. Komentář Iva k našemu PRT je velice trefný a není potřeba ho dále komentovat. Docela rád bych viděl dlouhodobou a střednědobou strategii CZ PRT pro Logar. Jaké jsou postupné cíle pro jednotlivé rotace, co chceme dosáhnout v jednotlivých letech a co je konečný cíl. Pokud to jednoznačně naše MZV s civilní částí PRT nepředstaví je pro mě CZ PRT jen další nevládní organizace řízená státem. Jako plátce daně se proto ptám kdo a jak investuje prostředky státu v AFG. Veřejné vyhodnocení investic civilní části PRT v Logaru jsem zatím nikde neviděl a ani jsem neslyšel, jak byla naše nemalá investice ve prospěch AFG zhodnocena. Neříkám, že PRT neodvádí dobrou práci ale jsem přesvědčen, že je stále co zlepšovat. Bez jednotné filozofie pro celý AFG v oblasti rekonstrukce a obnovy vyházíme spoustu peněz a postavíme další cíle pro povstalce. Pohled vojáka nemusí být vždy apriori kontraproduktivní, protože i armády NATO po ukončení studené války nabraly dostatek zkušeností v oblasti poválečné rekonstrukce států a ne vždy to bylo jednoduché. I my jsme se museli naučit komunikovat s civilními experty, nevládními organizacemi a dalšími hráči na bojišti.

, , , ,

9 komentářů

Lógar jako modelová provincie?

091027-A-6473S-008

Afghánský policista dohlíží na slavnost u příležitosti otevření nové úřední budovy v okresu Baraki Barak v provincii Lógar, která má zlepšit kvalitu služeb pro obyvatele (27. října 2009); Foto U.S. Army, nadporučík Rock Stevens

Američané zkouší v afghánském Lógaru modifikaci population-centric strategie, které se přezdívá „ink spots“ („inkoustové skvrny“, řekl bych). Její podstatou je vybrat si určité okresy, ty zaplavit rekonstrukčními projekty a zajistit jejich permanentní obranu před Talibanem. Tato modifikovaná strategie je odklonem od strategie zaměřené na ochranu populace po celém Afghánistánu, což by vyžadovalo velké množství sil. Jak píší The Washington Times, pilotní provincií je právě Lógar, kde působí i český Provinční rekonstrukční tým:

The ink-spot approach, by contrast, initially concentrates on just a handful of population centers and slowly expands outward. Col. Gukeisen said he had to prioritize the three districts under his purview. His troops conducted intelligence surveys of Baraki Barak, Charkh and Kherwar districts and concluded that Baraki Barak was the most ready for a sustained coalition presence. From his „beachhead“ in Baraki Barak this summer, Col. Gukeisen launched a campaign he calls „Extreme Makeover, Afghanistan Edition.“ Col. Gukeisen invested nearly $1 million in Army reconstruction funds to refurbish schools and mosques along with other projects in the Baraki Barak district.

Je zajímavé, že přibližně před týdnem se objevil na stránkách Small Wars Journal, což je významný server expertů prosazujících COIN – jak po teoretické, tak po praktické stránce – článek pákistánského důstojníka majora Mehara Omara Khana (viz. článek Tomáše Karáska „Pohled z Pákistánu na Afghánistán„) pojednávající o tomtéž. Khan vyzývá k vytváření ostrůvků, protože snaha zkrotit moře je odsouzena k záhubě. Jakoby modifikovaná strategie reflektovala jeho slova.

Still, Logar province has become a popular model for coalition commanders as they consider how to make do with fewer troops. Col. Gukeisen and Capt. Shepard have played host to a steady stream of senior officers and civilian officials. In September, Col. Gukeisen briefed Gen. McChrystal. Influential analyst and historian Max Boot dropped in on Capt. Shepard’s troops in late October. Gen. Petraeus, now the U.S. regional commander for the Middle East and Central Asia, is also thought to be planning a visit to Logar.

Což o to, článek i úvahy jsou to pěkné. Ale mám pocit, že od jara se strategie tolikrát modifikovala, že se nemohla stihnout ani aplikovat. Ale možná se pletu a v Lógaru se skutečně rodí úspěch a recept pro celý Afghánistán.

Co vy na to, čeští vojáci i civilisté v Lógaru. Jak to vidíte vy? Z Prahy to bude vypadat vždy jinak, než tam od vás. Podělíte se o zkušenosti?

, , , ,

4 komentářů

Talibanci zaútočili na provinční centrum Lógaru Púli Alam (UPDATED)

Deset dní před prezidentskými volbami v Afghánistánu přituhuje. Ozbrojenci z Talibanu dnes zautočili na policejní a vládní budovy v provinčním centru Lógaru Púli Alam. Jak píše BBC:

„…the area was evacuated amid reports of gun battles and Apache helicopters overhead. At least five people are reported to have been killed as six insurgents fired grenades inside the city.“

Podle informací OWOP jsou všichni Češi v pořádku. Pokud by útok přišel včera byli by ovšem v centru dění. V provinčním centru měli totiž jednání s místními představiteli. Podle zdroje OWOP, který nechce být jmenován, mohl být cílem dnešního útoku právě nejvyšší představitel Lógaru:

„Teď je situace taková, že bitka zatím ustala a Talibanci jsou obklíčení ve vládní budově. Podle někoho jich je třicet, podle jiných jen osm. Údajně zemřeli dva vojáci ANA a tři povstalci taky. Cílem asi bylo původně zabít guvernéra a ozkoušet připravenost policie.“

Nejde o první koordinovaný útok Talibanu na vládní budovy v provinčních centrech. V červenci provedli povstalci koordinovaný útok v Chóstu. Podle mluvčího Talibanu útok v Púli Alam provedlo šest bojovníků.

The BBC’s Martin Patience in Kabul says that such attacks on provincial government compounds are designed to weaken the authority of the Afghan government. The Taliban target provincial headquarters because they are not guarded as closely as institutions in Kabul, our correspondent says.

UPDATE: Na armyformyforum.cz se objevila informace, že „Česká patrola v tomto prostoru púsobila v den incidentu, nemohla však zasáhnout jelikož zelenou nikdo z velení neudělil, tak pozorovala celou situaci ze vzdálenosti cca 800m.“

, , ,

Žádné komentáře

Češi v Afghánistánu – dva úhly pohledu (UPDATED)

Jenom si dovolím upozornit na dva texty týkající se mise v Afghánistánu, které se objevily tento týden. V Týdnu v pondělí vyšla reportáž Filipa Snášela o práci českého Provinčního rekonstrukčního týmu , konkrétně v okresu Azra, pod názvem (trochu zavádějícím, v textu ne významněji podloženým) Vojáky tu nechceme. Ale titulek je detail a nemá smysl se jím déle zabývat. Reportáž je to velice vydařená a docela dobře vykresluje to, co má PRT na starosti a v jakém prostředí působí. Třeba popis malé elektrárny:

Civilní odborníci však chtějí obhlédnout malou elektrárnu. Spolu s dalšími dvěma v údolí ji vlastní mulláh Rahman. Devět let staré primitivní zařízení zásobuje elektřinou celou vesnici. O elektroměrech tu nikdo neslyšel, takže si Rahman účtuje za žárovky: jedna stojí měsíčně třicet pákistánských rupií (zhruba 7 Kč). V afgháních, oficiální měně Afhgánistánu, se v Azře moc často nepočítá. Do sousedního Pákistánu je to přes hranice jen kousek, ale do hlavního města provincie Lógar to trvá po zemi devět hodin, a to ještě když se na cestě nic nepřihodí.

A dobrým doplňkem k této reportáži, je text napsaný vojáky z 2. výsadkové roty 43. výsadkového praporu z Chrudimi, který se objevil na jejich stránkách a jmenuje se „Noční výsadek v Azře“. Dovoluji si odhadnout, že se jedná o popis té samé události. Ovšem z naprosto odlišných úhlů, respektive zabývající se jinými aspekty téhož. (viz UPDATE) Text vojáků z 2. výsadkové roty je plný spíše taktických postřehů profesionálů, zatímco Filip Snášel dobře popisuje „větší obrázek“ – taktika (respektive zajištění bezpečnosti) je jeden z prostředků, zatímco zlepšení života místních lidí je cílem (i když fanoušci Antoine De Saint-Exupéryho vědí, že „…cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni…“).

Každopádně je docela zajímavé si přečíst oba texty. Operaci vojáci zhodnotili takto:

Tato operace nám ukázala dvě věci. Především, že někdy je možné díky štěstí získat takové informace, které bychom jinak nebyli schopni získat. Jak cenné informace to byly, jsme zjistili až po předání vyhodnocení operace americké straně. Tou druhou byla možnost nahlédnout více pod pokličku práce civilnímu týmu a naopak. Jak civilní tým, tak my jsme se shodli, že je pro obě strany prospěšné, když je možné v prostoru strávit celý den bez časových omezení na plnění jednotlivých úkolů. Rovněž se ukázalo, že společně prožité zážitky přispívají ke zlepšení vzájemných vztahů, bez rozdílu, zda se jedná o výsadkáře nebo o civilisty.

UPDATE: Jen upozornění na komentář pod tímto textem od velitele 2. výsadkové roty nadporučíka Ivo Zelinky. Uvádí na pravou míru ono mé „Dovoluji si odhadnout…“ v článku (díky Vám za to). Holt opatrnosti není nikdy nazbyt, musím se tím řídit i já… Každopádně, výše uvedené texty popisují dvě různé akce a nikoli jednu, jak jsem si špatně „dovolil odhadnout“. Omluva, pokud se někdo cítí dotčen.

,

3 komentářů