Příspěvky označené akvizice
Irák nakupuje americké zbraně ve velkém
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 4. 9. 2010

Irácký řidič tanku během výcviku na tanku M1A1 Abrams (července 2010); Foto Pfc. Gary Silverman, U.S. Army
Pokud to takhle půjde dál, irácká armáda bude patřit k těm lépe vyzbrojeným v regionu, což by mohlo znovu začít přidělávat vrásky Íránu, pro který není nic výhodnějšího, než když má sousední země problémy. Iráčané se chystají koupit zbraně, vybavení a služby za 13 miliard dolarů (cca 260 miliard korun), což naznačuje, že americko-irácké vztahy zůstanou v příštích letech velice úzké. Na stranu druhou, není to příliš velká náplast na to, co Američané v zemi v posledních sedmi letech investovali.
The sales will make Iraq among the world’s biggest customers for American military arms and equipment. The Iraq Defense Ministry intends to transform the country’s degraded conventional forces into a state-of-the-art military. „It’s going to be a modern and fairly sophisticated military,“ said Lt. Gen. Michael Barbero, the ranking U.S. officer responsible for training and advising Iraq forces. Part of the planned purchase includes M-1 tanks, the main battle tank for the U.S. military. Iraq wants to buy 140 of the tanks, and Iraqi crews have already started training on them.
Iráčané také už požádali o 18 strojů F-16 Falcon v rámci tří miliardového programu, jehož součástí je i servis a výcvik pilotů. Pokud tento obchod schválí Kongres, první letouny by do Iráku mohly dorazit na jaře 2013. Doposud se irácké síly soustředily především na potírání povstalců a navíc se vždy mohly spolehnout na americkou podporu, takže nepotřebovaly sofistikovanou těžkou techniku. S tím, jak povstalecké aktivity ustávají (tím nechci popřít občasné teroristické útoky), Irák se zřejmě začne soustředit na vybavování svých ozbrojených sil tak, aby opět byly plnohodnotné a byly schopné vést i konvenční operace.
Nákup tanků M1A1 Abrams se připravoval delší dobu. Už před dvěma lety Charles Levinson popisoval v USA Today, jak vojenský poradce iráckého ministra obrany vyšplhal na americký Abrams a pak si postěžoval, že je „příliš horký“, takže jeho muži „se nebudou schopni za těmito tanky pohybovat“:
His concerns threatened to derail an arms deal worth as much $2.16 billion. That alarmed Brig. Gen. Charles Luckey, who, on this sweltering day in the desert, was a salesman of sorts. You could even say he is the U.S. military’s senior used-tank salesman. Luckey is the U.S. officer in charge of foreign military sales to Iraq. It’s his job to move the merchandise. „For as little as $300 you can get a blast deflector to deal with the heat,“ Luckey said. „I might even throw them in for free for you,“ he added, sweetening the deal.
Irácká armáda si prošla těžkými časy i kvůli ne příliš šťastnému rozhodnutí rozpustit ji po pádu Saddáma Husajna. Byla budována prakticky na zelené louce a Američané do ní investovali miliardy dolarů, které zřejmě zpátky nikdy nedostanou. A to ani v případě, když se Irák stane největším kupcem amerických zbraní a služeb. Ostatně odhaduji, že s tím nikdo ani nepočítal. Dlouhodobý zákazník však také není k zahození. Nicméně, dá se počítat s tím, že Spojené státy nebudou jediným dodavatelem. Například už před několika lety nakupovala irácká policie čínské lehké zbraně za 100 milionů dolarů, protože je Američané nebyli schopni dodat včas.
A pak si běžte pro peníze…
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 26. 7. 2010
Ve čtvrtek se v listu E15 objevil článek Pavla Otty týkající se nákupu strojů CASA, respektive výměny jednoho z nich za české L-159, které z velké části dosluhují za stamiliony ročně pod plachtami. Španělé prý oznámili, že podzvukové letouny nebudou k výcviku používat a tedy je nechtějí.
Pozitivum tohoto obchodu, o jehož výhodnosti pro Českou republiku se dá jinak úspěšně pochybovat, mělo být právě v tom, že se zbavíme několika L-159. Nezbavíme, ale zato nám zůstanou transportní letouny za miliardy, servisem za miliardu a spousta otázek. Třeba, jak se Omnipolu podařilo získat tuto zakázku, na které si pěkně namastí kapsu, byť od počátku existovaly o letounech CASA a upřímnosti Španělů pochybnosti?
Přes výhrady odborníků i některých členů sněmovního výboru pro obranu celý kontrakt loni posvětil překlenovací kabinet Jana Fischera. „Měly by se tím zaobírat orgány činné v trestním řízení. Je nutno prověřit, jak zní smlouva mezi ministerstvem a Omnipolem, zda je v ní zakomponována výměna bitevníků,“ poznamenal poslanec ČSSD Antonín Seďa… Kvůli tomu, že ministerstvo bez výběrového řízení přímo oslovilo firmu CASA, navíc Česku hrozí pokuta od Evropské unie za porušení pravidel EU pro veřejné zakázky.
Je to pěkná „kukačka“, kterou do začátku zdědil nový ministr obrany. Pokud skutečně Španělé bitevníky nechtějí, asi by nebylo od věci, podívat se do smlouvy a pokud to bude jen trochu možné, provést něco podobného jako s Pandury. Nejlepší by bylo letadel se zbavit úplně, ale to už asi nepůjde. V této situaci by bylo jakékoli ušetření dobré, nicméně Česko na tom může už jenom prodělat. Stačí si třeba vzpomenout, že kvůli tomuto bezva obchodu se už ze dvou jednomístných strojů smontovává jeden dvoumístný a účet bude několik set milionů korun…
Čeští představitelé se nechali ať už vědomě, či nevědomě pěkně napálit Omnipolem a EADS, které chtěly do Česka nějaké stroje CASA za každou cenu dostat. Přitom jim od počátku bylo nejspíše jasné, že i když se výměna jednoho transportního letadla za L-159 neuskuteční, nic se nestane, protože stejně vydělají. Tento obchod by měl být bedlivě prověřen a to hned několika úřady. Alespoň by mohl ministr financí ukázat, jestli skutečně dýchá pouze pro průhlednost a poctivost.
Od pátku se v MF Dnes objevuje popisování příběhu další kukačky, kterou nový ministr obrany podědil (a asi ne poslední). Tentokrát jde o úředníky ministerstva napojené na stavební loby – úředník Kajetán Kalivoda přišel na to, jak si dobře vydělat na stavebních zakázkách. Kalivoda měl na starosti výběrová řízení a zároveň vlastnil stavební firmu. Stačilo vypsat zakázku do 20 milionů korun (tak o ní nemusela rozhodovat vláda a zároveň nemuselo být otevřené výběrové řízení) a přes nastrčené firmy dostat ze státního rozpočtu miliony. Pro ilustraci stojí za to si přečíst, jak se předvedl syn Viktora Krejči, spolumajitele firmy H+V Praha, která při těchto podvodech sehrávala důležitou roli, Tomáš, když se k jejich domu do Roztok přijeli podívat novináři:
Kousek od nás smykem zastaví černá Škoda Octavia se sundanými poznávacími značkami. S šíleným řevem z ní vyskočí svalnatý chlapík v zeleném tričku. „Si myslíš, že sem úplně blbej! Okamžitě to vymaž, dělej!“ řve na fotografa MF DNES a obuškem mlátí vedle něj. Po pár vteřinách ho údery dlaní do prsou namáčkne na auto a nutí ho, aby odstranil nafocené snímky. Marně. Údery schytávám i já, když se snažím fotografovi pomoci. Útočník mi z ruky vytrhává mobilní telefon, kterým hodlám zavolat policii. „Koho chceš volat, ty hajzle! Okamžitě zalezte do toho auta a vypadněte. Nebo vás zabiju,“ huláká na celé okolí. Je vidět, že z policie si nic nedělá. Raději odjíždíme. Tato scéna se odehrála ve středu v Zaorálkově ulici v Roztokách u Prahy. Bydlí zde podnikatel Viktor Krejča, který stojí v pozadí důmyslného systému na získávání armádních zakázek.
V sobotu vybuchla v MF Dnes další bomba. Náměstkovi ministra obrany pro ekonomiku Tomáši Perutkovi stavěla prý dům firma H+V Praha, která manipulovala veřejné zakázky. A vzhledem k tomu, že má pod sebou finance, zavání to pořádným střetem zájmů.
Společnost H+V Praha začala stavět Perutkův dům v Praze v roce 2007. Byla generálním dodavatelem hrubé stavby. Perutka měl podle smlouvy společnosti zaplatit 2,4 milionu korun. Jenže H+V Praha stavbu nezačala a najala si subdodavatele… Perutka říká, že neví, kolik přesně za stavbu domu zaplatil. Říká, že nemá všechny doklady, protože údajně některé splátky platil v hotovosti. Znát přesné okolnosti finančních transakcí je přitom velmi důležité. Jen ty mohou vyloučit, že je Perutka zavázán lidem, kteří manipulují výběrová řízení v jeho resortu.
Tohle se asi nedá vysvětlit. Člověk v takové funkci by měl být velice, velice obezřetný. A už teď se dá říct, že pan Perutka minimálně obezřetný nebyl. Může takový člověk dále zastávat funkci náměstka ministra pro ekonomiku?
Nazval jsem tyto případy „kukačky“, protože se obávám, že jich tam novému ministrovi v hnízdě zůstalo mnohem víc. Jak je možné, že právě ministerstvo obrany je tak prolezlé pochybnými obchody a rozhodnutími? Nejde totiž pouze o tyto dvě poslední záležitosti, ale o sérii skandálů jak s velkými nákupy (Pandur, CASA, Dingo, Iveco) tak i menšími („potištěné trenýrky“ na generálním štábu) a o to, že stavební loby od poloviny 90. let na obraně dokázala velice dobře vydělávat. Alexandr Vondra se s tímto dědictvím bude muset nějakým způsobem vypořádat a budou to muset být razantní kroky, které povedou k pročištění a zprůhlednění systému.
Bez toho totiž může jenom těžko žádat o peníze pro armádu. Nebo si byť i stěžovat, že se mu jich nedostává, když si část z nich rozebírají partičky kmotrů a kmotříků. Nu, přispěli byste na obranu, kdybyste věděli, že více než desátek musí nutně skončit v kapsách chlapíků, kteří si jezdí třeba v porsche s poznávacími značkami končícími na čtyři nuly, a kteří umějí pouze čachrovat a zastrašovat?
Sto triků, výsledek stejný
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 12. 6. 2010
Tohle je skutečně zajímavý příběh ze Slovenska. Podle ETrendu měli dva podnikatelé v uplynulém volebním období provést několik „dobrých“ obchodů s ministerstvem obrany. Firma Magic Trading Corporation (plně dostála svému názvu), kterou kontrolují Rastislav Bilas a Norbert Havalec, měla dodat armádě například 26 kusů přístrojů pro noční vidění za 1,56 milionu eur (počítám-li dobře je to 60 tisíc eur za kus).
Nu a co se nestalo, objednávka se rozmnožila a najednou z 26 kusů bylo 1451 za 18,38 milionu eur. Počítám-li dobře, cena se snížila na cca 12 600 eur za kus. Ministerstvo na dotaz ETrendu odpovědělo, že smlouva o budoucích dodávkách byla podepsána v roce 2005. Ovšem už nedodalo, že na mnohem méně kusů noktovizorů. Tento vydařený obchod vytýkal ministerstvu obrany i Nejvyšší kontrolní úřad SR. Nemám tušení s jakým výsledkem, ale předpokládal bych, že s podobným jako v Česku. To však nebylo zdaleka všechno:
Magic Trading Corporation sa v správe NKÚ objavuje aj v ďalšej zaujímavej súvislosti. Pre vojakov mala firma dodávať počítače vyhovujúce bezpečnostným a utajovacím normám. Aj v tomto prípade rozbehol tandem Bilas–Havalec obchod vo veľkom. Jeden počítač dodali za vyše 584-tisíc korún s DPH (vyše 19-tisíc eur). Vojaci narátali, že takýchto počítačov certifikovaných na utajovanie stupňa „Dôverné“ budú potrebovať tritisíc. „Tieto počty vzhľadom k skutkovému stavu a reálnym počtom a najmä potrebám kontrolovaného subjektu boli nadsadené a skutočnou potrebou nezdôvodniteľné,“ píše NKÚ v správe. Stovky kusov počítačov zostali v období kontroly na skladoch. Záručná doba im však plynula. V roku 2007 ministerstvo podpísalo zmluvy s Magic Trading Corporation na počítače za 116,8 milióna korún a o rok neskôr na ďalšie za 148,5 milióna korún. Vojaci však nemali dosť peňazí a tak peniaze presúvali z iných položiek, kde boli rezervované na zvýšenie kvality výzbroje, malé terénne autá, či špeciálnu ženijnú techniku. NKÚ bolo zarazené tým, že aj v dodávke o rok neskôr, kedy ceny IT zariadení na trhoch klesali, vojaci nijako neupravili zmluvy, aby stlačili ceny.
Tyto počítače navíc neměly certifikát pro utajované skutečnosti, takže stejně minimálně do roku 2009 nemohly být používány k účelům, ke kterým byly zakoupeny. Podle NKÚ byly tyto počítače navíc předražené – minimálně stejně kvalitní, ale s certifikátem na stupeň „přísně tajné“, se daly sehnat za přibližně 300 tisíc slovenských korun a s certifikátem „důvěrné“ za 150 tisíc slovenských korun. A ještě jeden případ zmiňovaný NKÚ a uvedený v článku:
Ďalšie lobistické skupiny, ktoré sa nalepili na vojakov, našli svoju parketu aj v infokomunikačných technológiách. Robilo sa im ľahko, pretože armáde zákony umožňujú množstvo nákupov utajovať. Celý projekt Komunikačný informačný systém (KIS) si vojaci naplánovali v roku 2007 na 399 miliónov korún. Ešte v tom istom roku si cenu upravili na 1,178 miliardy korún. Pre rok 2008 už lobisti neponechali nič na náhodu. Naplánovali si hneď sumu 2,39 miliardy korún, ktorú ešte prekročili o 125 miliónov. Zaujímavosťou je, že ministerstvo spracovalo koncepciu rozvoja komunikačných a informačných systémov v rezorte až v júni 2008.
Jiný kraj, stejný mrav. Máme toho se Slováky hodně, hodně společného, i po necelých dvaceti letech od rozdělení. Přeji jim i nám, aby parlamentní volby vedly k pročištění prostředí.
Špatná kvalita a projekty v problémech
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 16. 3. 2010

Letoun F-35 Lightning II Joint Strike Fighter ve Fort Worth v Texasu (srpen 2009); Foto Cherie Cullen, DoD
Kvalita výrobků dodávaných leteckým průmyslem je prý stále horší. Stážnosti se začínají od představitelů Pentagonu objevovat stále častěji. Pozadu nezůstal ani ministr obrany Robert Gates. Už v únoru, během slyšení k návrhu rozpočtu na fiskální rok 2011 řekl David Altwegg z Missile Defense Agency, že situace není nejlepší:
We continue to be disappointed in the quality that we are receiving from our prime contractors and their subs — very, very disappointed,“ he said. „Most of these contracts are cost contracts . . . [a problem that] costs the taxpayer more.“
Konkrétně zmínil terč vypouštěný z letounu C-17, který selhal při prosincovém testu systému Terminal High-Altitude Air Defense (Thaad). Výsledkem tohoto selhání, které bylo způsobeno „dlouhodobými problémy s kvalitou“ jsou komplikace a zdržení celého projektu. Přitom terčů, které způsobují problémy je mnohem více. Podobná zkušenost je i s vesmírnými projekty, například s některými části Space-Based Infrared System (Sbirs).
Podobně, znovu se začalo debatovat i o F-35 (Joint Strike Fighter), který se vyrábí pro devět zemí, začíná nabírat pěkné zpoždění a hlavně se prodražuje. Problém F-35 je trochu jiný než primárně kvalitativní, ale podobnost je v tom, že průmysl není schopen plnit cíle, časové horizonty a finanční podmínky, na které přistoupil. Nespokojený ministr Gates tak například pozastavil výplatu 614 milionů dolarů, které měl dostat Lockheed Martin za vítězství v soutěži.
Podle zprávy Government Accountability Office (GAO) se oproti roku 2007 zvýšila investice na 46 miliard dolarů a vývoj se zpozdil o dva a půl roku. Dalším problémem je cena za jeden stroj. V roce 2001 měl jeden letoun stát v průměru 69 milionů dolarů. Dnes je na 112 milionech za stroj.
The cost figures are particularly important, considering that the F-35 was supposed to be a relatively affordable jet that would serve as the backbone of military aviation for decades to come. Michigan Sen. Carl Levin, chairman of the Senate Armed Services Committee, made it clear that legislators were losing patience with the program. “This raises great concern, not only about the potential for a Nunn-McCurdy breach now, but for continuing problems with the JSF program,” he said in a statement. “This Committee has been a strong supporter of the JSF program from the beginning. However, people should not conclude that we will be willing to continue that strong support without regard to increased costs coming from poor program management, or from a lack of focus on affordability. We cannot sacrifice other important acquisitions in the DOD investment portfolio to pay for this capability.”
V únoru ministr Gates vyhodil dvojhvězdičkového šéfa projektu a nahradil ho tříhvězdičkovým. Snad to pomůže. I když je řada pochybovačů. Třeba Chuck Spinney, který se na stránkách Center for Defense Information pustil docela tvrdě do F-35 i do Pentagonu. Podle něj jsou současné problémy pouze potvrzením toho, co se předpokládalo, ale čemu nikdo nechtěl věnovat pozornost. Zkrátka, letadlo, které mělo nahradit prakticky vše, je ve velkých problémech.
The recent publication of the 2010 QDR reveals once again, in typically leaden and mind-numbing prose, how the Pentagon is incapable of coming to grips with the mismatches among strategy, programs, and resources that its decision makers create for themselves, even when budgets are at the highest levels since the end of WWII. The F-35 Joint Strike Fighter (also called the JSF) has become a metaphor for the larger mess of the Pentagon’s self-destructive pathological behavior.
Ach, ty nákupy
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 14. 3. 2010

Příslušníci SOG v afghánském Lógaru (2008); Foto FŠ
Tento týden se na serveru aktualne.cz objevil článek o vyšetřování, které prý provádí Vojenská policie a které se týká nákupu maskáčů Multicam pro zrušenou speciální jednotku VP SOG. Soutěž měla proběhnout na armádním elektronickém tržišti SEPO na podzim 2008. Problém má být v tom, že zakázka byla rozdělelna na dvě „podlimitní“ tak, aby nemusel proběhnout tendr, což není zcela podle pravidel. Obě zakázky pak získala firma HQH System, která prý byla nejdražší.
Multicamy jsou skutečně výborné, takže není překvapení, že po nich SOG sáhnul. Nakoupit se mělo 300 kompletů s doplňky. Podle mých informací si těchto Multicamů nyní „užívají“ příslušníci 601. skupiny speciálních sil. HQH System jakékoli pochybení odmítá, nechce kvůli vyšetřování věc rozpitvávat a jediné co jeho zástupce Aktuálně sdělil bylo, že jde zřejmě o konkurenční boj.
Kromě rozdělení zakázky údajně zadavatel požadoval ještě certifikát o exkluzivitě dodávek pro českou armádu a policii. Ladislava Palečka, který se soutěže také účastnil to prý zarazilo. A právě vyžadování certifikátu prý nejprve vedlo k tomu, že z tenderu odstoupil Kamil Krejza z litvínovského obchodu Military Range a posléze i Paleček. Ten si následně stěžoval inspekci, načež se rozběhlo vyšetřování.
Zakázku nakonec získal HQH System, jehož nabízená cena dosáhla podle výpisu ze SEPO celkem za obě zakázky 3,94 milionu korun. Paleček s nabídkou 3,67 milionů a Krejza s 3,29 miliony nebyli hodnoceni vůbec, nedodali totiž požadovaný certifikát. Jednotka SOG tak koupila uniformy dráž, než za kolik byly k dostání pro běžné kupce přímo na pultech obou poražených obchodů.
Elektronické tržiště SEPO, kde se zpracovávají zakázky do šesti milionů korun, má být jedním z nástrojů, jak se vyhnout ovlivňování zakázek, protože nabídky jsou zpracovávány automaticky. Nic však není dokonalé, protože jsou to stále lidé, kteří do systému údaje zadávají. Před několika týdny měl Pavel Šuba na televizi Nova reportáž o tom, jak si někteří podnikatelé stěžují na manipulace právě na elektronickém tržišti.
Jednomu z podnikatelů přišla e-mailem zpráva, že se může zúčastnit výběrového řízení na dodání zboží pro jeden vojenský útvar. Než ale stačil nabídku poslat, byla soutěž ukončena – trvalo to jen několik vteřin. Když se pak podíval na vítěze, zjistil, že nabídka byla podána dřív, než vůbec soutěž začala. A tento případ není jediný. Například výběrové řízení na nákup konzerv pro psy skončilo podle výpisu v 10:44. Zvítězila ale nabídka podaná až v 11:00 – vyhrál tedy zájemce, který poslal nabídku osmnáct minut po skončení soutěže. V dalším případě dokonce vyhrál ten, kdo podal nabídku až čtyři dny po uzávěrce.
Vyšetřování zakázky SOGu na Multicamy probíhá. Nejde však o trestný čin, maximálně o přestupek, škoda (pokud vznikla) je minimální a daný útvar už neexistuje, takže můj odhad je, že už to nikdo moc řešit nebude. Ministerstvo také zdůraznilo, že rozpuštění SOGu s touto zakázkou nesouviselo.
Když se SOG rozpouštěl říkalo se, že jeho příslušníci toho mají na svědomí hodně – od zbabělosti až po obohacování se. Za pár měsíců uplyne od rozpuštění jednotky rok a buď se vše skartovalo, nebo byly informace o pochybeních přehnané. Zatím jediné oficiálně potvrzené pochybení, je onen nákup Multicamů.
Ale už je to asi jedno. Každopádně bych chtěl ještě upozornit na jednu věc – na debatu pod článkem na aktualne.cz. Jednomu se z toho zdvihne žaludek. Doufám a snažím se věřit tomu, že tento „sbor moudrých“, který se objevil pod tímto textem a pod dalšími na jiných zpravodajských serverech, není reprezentativnějším vzorkem české společnosti. Že jde jenom o zlomek lidí, kteří mají pocit, že se musí vyjádřit ke všemu a předhánějí se v tom, který komentář bude blbější. Ale pokud by to byl reprezentativní vzorek, byla by to tragédie.
Šetřit? To se vyplatí (dodatek)
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 4. 3. 2010
Včera jsem psal o trestním oznámení na ministra o také jsem se dopustil obecné úvahy na téma akvizice. Nebudu se dlouze rozepisovat. Jen jsem si říkal, že vám nabídnu dva dokumenty. První je odpověď ministerstva, kterou jsem dostal dle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím. Získat odpověď trvalo několik měsíců (přesně od září do ledna) a musel jsem poslat několik doporučených dopisů. Proč? To člověku po přečtení začne vrtat hlavou. V druhém dokumentu jsou doplňující otázky, které jsem ministerstvu k akvizici Ivec zaslal a jeho odpovědi.
Jak už jsem naznačil, na těchto dokumentech není nic zas tak zvláštního – normální odpovědi na hloupé novinářovy otázky. Rozhodl jsem se je dát na stránky, protože jde o jistý dokument doby a zároveň o doplněk k otázkám nákupů, o kterých jsem zde několikrát psal a vy komentovali.
Porcování mědvěda
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 20. 2. 2010
Pandury budou ještě nějakou chvíli působit na české politické scéně jako rozbuška. Ale blíží se volby a tak „politické přestřelky“ o tom kdo u toho byl a kdo nebyl, kdo „tlačil na pilu“ a kdo netlačil a kdo to vlastně rozhodoval, se budou stále více slévat v šum. Z něj občas sice zazní osamocené zvuky, které by možná mohly věc posunout, ale neposunou. Tedy, pokud se neobjeví nové důkazy, nebo pokud politici z nějakého důvodu neztratí vliv nad vývojem vyšetřování. Znáte film Neúplatní? Tahle země na podobnou partičku čeká…
Ale zpátky k Pandurům. K tomu pesimismu mně vede poslech slov a sledování činů politických špiček. Nu, posuďte sami. Stačí si přečíst tento text na iDnes o pseudopřestřelce mezi Vlastou Parkanovou a Mirkem Topolánkem a do toho zakomponovat Jiřího Paroubka, Jana Fischera, ministra vnitra Pecinu a další a další. Takhle nějak jsem si představoval, že musí vypadat, když někdo střelí do vrabců uzavřených v kleci.
Vlasta Parkanová si vzpomněla, že byla kvůli té věci s hodně kolama pod tlakem Mirka Topolánka, ten na její adresu řekne, že byla neschopná a proto nechal tehdejšího náměstka a dnes ministra Martina Bartáka, aby vše vyřešil. A dopadlo to bezva. Jak řekl pan Topolánek dle výše zmíněného článku, jeho vláda ušetřila šest miliard, takže jaképak copak. Ušetřené peníze se vždycky hodí. K čemu? K následnému rozporcování. Za co se nakupují Iveka a další výzbroj? No přeci za těch ušetřených šest miliard. O tom, že prakticky každý nákup z těch „ušetřených“ šesti miliard provázejí pochybnosti o tom, jestli není předražený, do toho se politici (ještě) nepouštějí.
A také mně pobavil pan Paroubek, který vyrazil za premiérem Fischerem, aby se s razancí sobě vlastní zasloužil o co nejrychlejší vyšetření a „padni komu padni“ potrestání. Smál jsem se dlouho a vydatně, takže je mi z toho ještě teď na zvracení. Dle hesla, čím více podezřelých, tím hůře se hledá viník, Jiří Paroubek do ringu zatáhl Richarda „prý už Švýcara“ Hávu. A to ne, že by se pan Háva do partičky nehodil, zvláště kdyby sebou vzal bratra přítele známého „výkonného (místo)předsedu“ strany Vrchol loňska Miroslava Kalouska.
Ale vlastně jsem chtěl psát o něčem úplně jiném, co s Pandury sice souvisí, ale zdánlivě volně. Několikrát jsem (nejenom já) zde psal o problémech z bezkoncepčností, s nakládáním s veřejnými financemi a prazvláštními reformami, kterými si ozbrojené síly v posledních patnácti letech prošly. Chtěl bych vám k přečtení nabídnout jeden text, který pochází z každoroční konference pořádané Vysokou školou ekonomickou (Katedrou veřejných financí) pod názvem Teoretické a praktické aspekty veřejných financí.
Tento příspěvek pochází z loňského roku (2009), jeho autorem je Bohuslav Pernica a jmenuje se Vojenská politika, vojenské výdaje a porcování medvěda – případ České republiky. Autor v něm na základě dat z let 1993 až 2007 dokládá rozpor mezi deklarovanou vojenskou politikou České republiky a tím, na co jsou ve skutečnosti peníze vynakládány. Vlastně to ani nikoho příliš netrápilo, protože to bez problémů procházelo tolik let a přežilo to řadu „reforem“.
Text je zajímavým příspěvkem k celkové diskusi o nakládání s veřejnými prostředky v rezortu ministerstva obrany, čímž se dotýká i nyní tolik zmiňovaných Pandurů. Takže, zatímco jsme od vstupu do NATO deklarovali expediční charakter ozbrojených sil, peníze se utápěly v projektech, které k tomuto předsevzetí mohly pramálo přispět (např. L-159 či modernizace T-72) a jejichž úkolem byla především podpora domácího zbrojníhjo průmyslu (pomohlo mu to nějak?). Ale ještě zajímavější je zjištění, že
skutečnou podstatou reformy ozbrojených sil ČR není ani tak modernizace výzbroje a výstroje armády, ale realizace stavebních zakázek… Podle statistiky NATO vydává Česká republika na nemovitou infrastrukturu cca 10 % svého vojenského rozpočtu, což je dvakrát tolik, co např. SRN.
K tomu se dá dodat jenom to, že to vlastně zas tak překvapivé není, protože byť je český rozpočet na obranu přibližně 280krát nižší než ten americký, k akvizicím se chováme stejně rozmáchle jako Američané. Jsme zkrátka grandi.
A mezitím u nás doma, v Rakousku-Uhersku…
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 18. 2. 2010

Hala, ve které se montují v Novém Jičíně Pandury II; Foto F.Š.
Janek Kroupa z MF Dnes opět odvedl výbornou práci a nachytal dva bývalé manažery zbrojovky Steyr. Wolfgang Habitzl a Herwig Jedlaucnik mu na skrytou kameru odvyprávěli, kterak to bylo s těmi Pandury. To, že nyní tvrdí, že to vlastně všechno byla legrace, je nesmysl. Stačí si přečíst přepisy, podívat se na videa. To nenahráli. Hoši byli upřímní, i když není vyloučena jedna věc – polívčičku poněkud přihřívali a doufali, že se jim to nějakým způsobem vyplatí. Zní to jako z Bonda, ale možné je všechno.
Během rozhovorů o složitostech „podnikání“ s vojenskou technikou v Česku (hodně lidí si musí ukrojit a pak kšeft teprve dopadne) je vyřčeno několik jmen z vrcholné politiky – Stanislav „Šikovný“ Gross, Jiří Paroubek, Karel Kühnl, Jaroslav Tvrdík, či Martin Barták. Ti všichni měli být nějakým způsobem, zapojeni do manipulace se zakázkou.
Zatím jediný Paroubek se rozhodl podat dvě trestní oznámení (někdo by už měl spočítat kolik jich za několik posledních let podal) a vsadím se, že zanedlouho se najde někdo, kdo nechá sestavit parlamentní vyšetřovací komisi k Pandurům, Gripenům… Jak, že to je v onom sitcomu? Pokud chceš, aby se něco nevyšetřilo, sestav parlamentní vyšetřovací komisi.
Je dobré si přepisy přečíst pozorně, protože odkrývají hodně z toho, jak to chodí:
Habitzl: Ten projekt musí být v zájmu místní ekonomiky, proto musíte nabízet to nejlepší. Takže místní kontakty byly důležité. Část té provize není jen pro tu společnost, ale oni také musí platit své výdaje, někdo jim pomohl. Nejsou jediní hráči v poli.
Kroupa: Víte, kolik peněz takhle šlo?
Habitzl: Nevím, kolik šlo, vím, kolik jsme plánovali, aby šlo.
Kroupa: Můj plán je, a řeknu vám to přímo, jít přes naše kontakty za těmi mocnými, kteří se podíleli na rozhodování o tomto projektu, myslím politiky, a ukázat jim tu smlouvu s tím, že nechceme žádný povyk. Umožněte nám férovou dohodu s těmi lidmi. Myslím, že by to mohlo fungovat… Víte, kolik peněz mělo jít těm, kdo rozhodovali?
Habitzl: Ta provize byla rozdělena na několik částí. Část pro společnost s licencí, pak pro skupinu lidí, která nás podporovala. A pro Vlčka to mělo být jedno procento.
Kroupa: Měl jsem na mysli peníze pro ty, kteří rozhodovali.
Habitzl: Víte, to je součást té hry. Víte, že je samozřejmě zakázané cokoli platit. Ale máte poradce a agenty a ti mají své lidi. Všichni podepisují, že znají pravidla proti podplácení. Ale je součástí, že oni to dělají a my to oficiálně nevíme.
Pandury patří do řady smutných příběhů akvizic v ozbrojených silách v posledních dvaceti letech. Jeden případ za druhým, každý je průšvih. Na OWOP jsem o tom psal několikrát. Základním problémem je systém, který vznikl hluboko v 90. letech v době náměstkování čistého Miroslava Kalouska a přežil dodneška – jedno kdo byl u moci, jedno, kdo seděl na ministerstvu. Problémem je neprůhlednost, provázanost s lokálními parciálními zájmy, se zbrojaři, s lobbisty – jinými slovy klientelismus -, nedostatek koncepčnosti a konečně neschopnost či neochota zacházet se svěřenými prostředky efektivně v zájmu ozbrojených sil (a tím vůbec z onoho problematického systému nevyjímám vojáky, kteří nesou svůj díl viny).
Dlouho se snažím pochopit, v čem je zakopaný pes. Proč, ať nakoupíme cokoli, vždy je to mnohem dražší, než když to nakoupí někdo jiný? Je to kvůli úplatkům? Kvůli vysokým provizím a dárkům, což má kořeny v klientelismu? Kvůli tomu, že si necháváme, byť u sériově vyráběných produktů, postavit vlastně znovu originál? Kvůli tomu, že si vojáci u všeho objednají zlaté kliky? Kvůli tomu, že neumíme nakupovat?
Každá tato jednotlivost se dá napravit. Stačí jenom dobrá vůle, ochota a trocha té zodpovědnosti. Ale jak napravit všechny (s tím, že výše vyjmenované není VŠECHNO, co je v českém systému pochybené)? Docházím totiž k závěru, že náš problém není v tom – s nadsázkou řečeno -, že někdo ukradl padesát milionů. Problém je v tom, že padesát lidí „ukradlo“ každý po milionu. Jednoho s padesátimilionovým úplatkem chytíte a díru v systému „zalepíte“. Ale padesát lidí s úplatky po milionu – zvláště, když ty peníze nemusejí být úplatek v pravém slova smyslu – není jednoduché pochytat a usvědčit. A „zalepit“ díru v systému v takovém případě už vůbec ne.
Zkrátka v potravinovém řetězci jedné české akvizice v ozbrojených silách figuruje tolik lidí, institucí a organizací jednajících podle pravidel, zákonů a nařízení, že by byl spíš zázrak, aby cena nakoupeného zboží nebyla dvoj až trojnásobná. Na každé akvizici totiž parazituje – legálně a účetně v pořádku – řada stupňů a organizací. A tím vůbec nechci říct, že nemohlo dojít k žádným úplatkům v pravém slova smyslu. Jenom říkám, že problém je mnohem hlubší a nedá se vyřešit pouhým nasazením „klepet“.
Poslední věta k Pandurům: Pavel Šuba na Nově přišel s tím, že jednomu z Pandurů upadlo při testech kolo (daná reportáž je na stopáži 9:20) a vyšetřuje se proč. Těžko soudit, zvláště mně, člověku, který je rád, když najde v autě rezervu, nakolik jde o vážný či nevážný problém. Poradíte experti, kteří na OWOP chodíte?
Nakonec se chci podělit ještě o jeden článek. Známý zbrojař Michal Smrž, majitel MPI Group či ZVI Vsetín dal velký rozhovor Pavlovi Ottovi z E15. Ačkoli s tím, co bylo napsáno výše jeho odpovědi nesouvisí explicitně, implicitně souvisí bezesporu. Je to zajímavé čtení. Michal Smrž vyjadřuje svou nespokojenost z toho, že komise vybrala útočné pušky ze Zbrojovky a nikoli SCARy, které zastupovalo MPI.
Do jisté míry má bezesporu pravdu. Komise rozhodovala pod velkým (politickým) tlakem, aby vybrala českou firmu s neodzkoušeným výrobkem, který navíc vychází o nějaké ty miliony dráž, než ten konkurenční. Komise s bičem za zády sbírala desetinky, až jich pár nasbírala a mohla prohlásit Zbrojovku vítězem. Ti, kteří si v uplynulých letech stěžovali na průběh akvizic jsou šťastní a ti, kteří se na akvizicích v posledních letech podíleli šťastní nejsou.
A teď mi řekněte, jaký je v tom rozdíl? Všichni víme, že český akviziční systém je jedna velká politicko-podnikatelsko-úřednická bažina, ale dokud zakázky rozdávám, nebo je získávám, je vše v pořádku. Začnu si na neférovost stěžovat teprve až mně někdo převeze. Je to jako v blázinci.
Michal Smrž říká, že Česká zbrojovka má neprůhlednou vlastnickou strukturu, takže to snad není ani česká firma, varuje „před hazardováním s životy českých vojáků“ (přesně: ne hazarduje se, ale hazardovalo by se…) a obhajuje dodávku Ding, která byla
…účelově velmi skandalizována. Zde opět vidím zájem spíše politické konkurence.
Teď musím trochu osobně poznamenat (jako ta kejhající husa): Pane Smrži, jestli touto větou narážíte i na mne, pak vězte, že když jsem o problémech Ding v Afghánistánu psal nebyl v tom ani politický, ani konkurenční zájem (natožpak osobní). Pouze jsem zaznamenal stížnosti vojáků, které jste sice popřeli, ale poté postupně odstranili (a odstraňování oznamovali veřejně – proč byste odstraňovali něco, v čem problém není?) A to, že tato vozidla byla vybrána netransparentně, je také fakt. Nic víc netvrdím.
Ale pro mně asi nejzajímavější pasáží rozhovoru je ta závěrečná, která se týká českého a evropského trhu, zbrojních obchodů a výrobců.
E15: Ve vyspělých evropských zemích jsou na tom zbrojovky výrazně lépe?
Jistě. Navíc na evropském trhu vystřídala volnou soutěž diktatura nekalé soutěže vedená byrokraty, které nikdo nevolí, ale kteří přerozdělují stále více peněz. Jsou si vědomi své moci, a proto podléhají jen těm nejsilnějším lobbistickým tlakům. A ty – jak známo – Češi moc vyvinout neumějí.
Ta pasáž je mimo jiné o volání po „ochraně“ českých podnikatelů (tedy kromě ne/České zbrojovky), po zachování katastrofálního zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, po zachování offsetů a končí tím, že Asociace bezpečnostního a obranné průmyslu se chová „euroservilně“.
Možná se pletu, ale tak úplně si to nemyslím. Problém českých zbrojařů není nedostatek ochrany, ale naopak neprůhlednost, nejasná pravidla hry a bezkoncepčnost. A pan Smrž je jedním z těch, kteří se mohou za změnu oné zmiňované bažiny zasazovat. Jistě, 90. léta se už vrátit nedají, ale narovnat podmínky ano. K offsetům se dá říct pouze, že jsou mýtem a příspívají k vytváření klientelistického a korupčního prostředí. Jejich zrušení je proto správným krokem.
Jak nakupovat a nenakupovat
Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 5. 1. 2010

Dinga 2 byla nakoupena jako "urgentní operační potřeba"; foto Viktorie Šulcová
Akvizice Mine Resistant Ambush Protected Vehicles (MRAP) je považována za nejúspěšnější projekt v novodobé historii ministerstva obrany USA. Ve své zprávě to uznal i U.S. Government Accountability Office (GAO), což je obdoba českého Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Narozdíl od NKÚ soustřeďujícího se na šetření (a přicházející většinou až s křížkem po funuse), má však GAO pravomoc provádět systémový audit u jednotlivých částí federální vlády (ministerstva, agentury) a je povinen na požádání zákonodárců vypracovávat zprávy o konkrétních případech nakládaní s veřejnými prostředky. To se týká také akvizice MRAP.
Té v letech 2008 až 2009 věnoval postupně tři zprávy. Jejich přečtení je poučné a může posloužit jako porovnání s českou akvizicí vozidel obdobného určení zařazených do evidence účetní jednotky „Ministerstvo obrany“:
- Rapid Acquisition of Mine Resistant Ambush Protected Vehicles
- Defense Acquisitions: Department of Defense Needs a Unified Strategy for Balancing Investments in Tactical Wheeled Vehicles
- DEFENSE ACQUISITIONS, Rapid Acquisition of MRAP Vehicles
S ohledem na velikost dodávky obdobných vozidel pro Českou republiku zastoupenou Ministerstvem obrany, je také poučná zpráva The Defense Budget: A Look At Budgetary Resources, Accomplishments, And Problems pocházející ze studené války.
Zde je několik základních postřehů:
- Operační potřeba pořízení MRAP byla dána poznáním, že 75 % úmrtí amerických vojáků v Iráku a v Afghánistánu bylo způsobeno improvizovanými nástražnými výbušnými systémy (IED). Vojáci umírali, protože jim stávající přepravní prostředky pro přepravu živé síly, které byly ve výzbroji ozbrojených sil, nezajišťovaly její odpovídající ochranu;
- Šlo o naléhavou operační potřebu. Neřešení problému mohlo samo o sobě potenciálně způsobit ztrátu politické podpory války v Iráku a Afghánistánu. Fakticky však šlo o nedokonalé plánování operace v zahraničí – nikdo si nedokázal představit, jaké prostředky a taktiku bude nepřítel používat proti americkým silám a tomu uzpůsobit vybavení vojáků pro prostor nasazení. Nicméně, bylo možné problém překonat, protože již v té době existovala technická řešení;
- Existence potenciálních produktů sice umožňovala vyřešit operační potřebu, skrývala však v sobě také riziko existence dodatečných (skrytých) nákladů v případě, že taktická kolová vozidla nebo speciální kolová bojová vozidla USA nakoupí stylem, jakým se to stalo u nás: (a) nákup série pod prahem logistické optimality, kde si jedno vozidlo lidově vyžaduje stejný rozsah logistických funkcí jako 1000 vozidel; (b) vozidla budou nakoupena pod prahem logistické optimality od několika výrobců; (c) nákup vozidel bude proveden bez širší strategie jejich dalšího využití po stažení vojsk z operačního prostoru a fakticky tak celá investice bude jednorázově odepsána v okamžiku, kdy zmizí důvod jejího pořízení;
- Ministerstvo obrany (DoD) vědělo potřebovalo a navíc, jak se praví ve zprávě (GAO-08-884R 5):
DOD used a tailored acquisition approach to rapidly acquire and field MRAP vehicles. The program established minimal operational requirements and relied heavily on commercially available products. The program also undertook a concurrent approach to producing, testing, and fielding the vehicles. To expand limited existing production capacity, the department awarded indefinite delivery, indefinite quantity (IDIQ) contracts to nine commercial sources for the purchase of up to 4,100 vehicles per year from each vendor. To evaluate design, performance, producibility, and sustainability, DOD committed to buy at least 4 vehicles from all vendors.
- Díky testování byl získán čas pro expanzi programu ve federálním rozpočtu a zároveň umožnil přesvědčit odpovědná místa, že nákup je pro USA nejenom potřebný, ale také ekonomicky výhodný. Program byl odstartován v roce 2007 s limitem 22 miliard USD pro nákup 15 tisíc MRAPů.
České ministerstvo obrany vozidla také v podstatě koupilo na zkoušku. A ačkoli v tomto případě bylo možné využít možnosti Foreign Military Financing (FMF), či jinak zužitkovat zájem USA o umístění radarové stanice v Brdech, nestalo se tak. Sice bychom stejně kupovali tato vozidla pod prahem logistické optimality, ale měli bychom alespoň možnost sdílet při nasazení logistiku a zejména bychom je nakoupili za cenu odpovídající ceně nejefektivněji vyráběné jednotky – viz například zprávu GAO kritizující americké ministerstvo obrany, že nenakupuje tak, aby dokázalo nejefektivněji vytížit kapacity výrobce.
Ostatně, s tím již české ministerstvo obrany udělalo zkušenost v případě lehkého bitevníku L-159 Alca, u něhož byl bod zlomu vypočítán mezi 150 a 160 kusy.
Vánoční dárek
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 23. 12. 2009
Říká se, že jestli chcete, aby nějaká zpráva zapadla, pusťte ji do médií v pátek vpodvečer nebo večer – televize ji nestihnou, noviny mají uzávěrku a redaktoři se snaží zmizet co nejdříve domů nebo do hospody (s časopisy vycházejícími v pondělí je to stejné). Navíc, respondenti se v pátek večer neshánějí nejlépe. A kdo čte internet v pátek večer? A v sobotu? To už je včerejší zpráva.
A ještě příhodnější je datum 23. prosince odpoledne. Třeba ta dnešní středa (nejbližší noviny vyjdou v pondělí ráno). Jak jinak uvažovat o následujícím oznámení, které 23. prosince 2009 vydalo ministerstvo obrany:
V pátek 18. prosince 2009 byla na Ministerstvu obrany ČR podepsána smlouva na pořízení 90 kusů lehkých obrněných vozidel typu IVECO M65E 19 WM 4×4 pro Armádu ČR. Za ministerstvo obrany dokument podepsal ředitel sekce vyzbrojování Ministerstva obrany ČR Jiří Staněk, za dodavatele, kterým je společnost PRAGA – Export s.r.o., její jednatel Jiří Lojan. Vláda ČR byla o uzavření smlouvy informována na svém jednání dne 14. prosince 2009.
Takže to, co ještě nebylo v září rozhodnuto je už od pátku podepsáno a od půlky prosince schváleno. Je to hezký dárek pro Pragu-Export v hodnotě 3,620 miliardy korun (včetně DPH). Konkrétně bude dodávka vypadat následovně:
Smlouva počítá s dodávkou 72 kusů lehkých obrněných vozidel bojových na podvozku IVECO M65E19WM 4×4 se zbraňovou stanicí PROTECTOR M151 A2 s 12,7 mm těžkým kulometem, 7 kusů lehkých obrněných vozidel bojových velitelských na podvozku IVECO M65E19WM 4×4 se zbraňovou stanicí PROTECTOR M151 A2 s 12,7 mm těžkým kulometem a 11 kusů lehkých obrněných vozidel bojové podpory na podvozku IVECO M65E19WM 4×4 se zbraňovou stanicí ZSRD-07 a kulometem ráže 7,62 mm. Součástí smlouvy je i dodávka bezprostředně souvisejících dílenských prostředků, náhradních dílů, munice a školení. Dodávky vozidel, včetně prostředků logistického zabezpečení, se uskuteční v letech 2010 – 2013.
Těch 11 ZSRD-07 je zatím jediným hmatatelným důsledkem česko-slovenské spolupráce, která byla alespoň oficiálně důvodem, proč nebylo vypsáno transparentní výběrové řízení. Jak řekl předseda výboru pro obranu Jan Vidím v říjnu:
„Největší posun nastal v tom, že se nákup internacionalizoval. V tu chvíli není možné vypisovat obchodní veřejnou soutěž.“ Pořízení vozidel přes mezinárodní agentury není podle něj průchodné, protože by se vítěz jenom těžko nutil k tomu, aby byl do akvizice zapojen i český obranný průmysl.
Slováci zatím neoznámili, že kupují další Iveca, tak jak bylo dohodnuto v „memorandu o porozumění“ (což není samozřejmě smlouva), takže nákup slovenských zbraňových stanic vypadá jako úlitba.
A ještě jednu věc bych doporučit vaší pozornosti. Budu teď házet čísly a doufám, že to nebude příliš zmatečné (byť popravdě, já z toho poněkud zmatený jsem):
- na začátku října jsem psal v Týdnu o tom, že se tento obchod chystá; tehdy se mluvilo o dvou až dvou a půl miliardách korun vyčleněných na 90 vozidel
- o pár dnů později napsal Oldřich Danda v Právu s odvoláním na plánovaný rozpočet, že 90 vozidel má v příštích pěti letech stát 3,49 miliardy korun
- poté, 15. října ministerstvo obrany informovalo poslance a novináře (tisková zpráva je na army.cz), že „(P)předpokládané náklady na pořízení 90 kusů pro Armádu ČR dosahují dvou miliard Kč.“ Na výboru pro obranu se tehdy hovořilo i o tom, že 90 LOV by mohlo být v dalších letech doplněno 30 kusy vozidel ve speciálních úpravách a tedy mnohem dražších, než těch provních 90. Zároveň bylo oznámeno, že ministerstvo financí schválilo na program přes čtyři miliardy korun. Slovenská strana měla podle představ odebrat 40 vozidel Iveco.
- a v dnešní zprávě se hovoří o 3,620 miliardách za 90 vozidel.
Už jednou jsem na OWOP prováděl podobný výpočet:
- 15 LOVéček stálo cca 499 milionů korun = 33.266.667,- Kč/kus (včetně věže, servisu, doplňků – kromě těch dodávaných opravárenským závodem – daně, MARŽE, atp.)
- 90 LOVéček má stát 3,620 miliardy = 40. 222.222,- Kč/kus (viz totéž co výše)
- jenom pro porovnání (a neberte to dogmaticky, každý obchod s vojenským materiálem je jiný, byť se může zdát velice podobný): Norsko nakupovalo v letech 2006-2007 25 vozidel Iveco za cenu cca osm milionů eur; jinými slovy, jedno LOV stálo 320 tisíc eur, tedy cca 8.640.000,- Kč. V tomto výpočtu se ovšem skrývá určitá chyba (například kurz jsem zvolil 27,- Kč za euro, jaký byl tehdy?), proto k vypočítanému číslu přidám 50 procent a něco navíc a dostanu se k ceně 13.000.000 milionů korun za kus (hovoří se přitom o tom, že Iveco stojí na trhu mezi 9,5-10 miliony korun). Pak je k této částce ještě nutné připočítat zbraňovou stanici, která se dá pořídit cca za stejnou částku, tedy do deseti milionů korun. I při tomto „čarování“ se ale člověk nedostane na výše, než 23.000.000,- Kč za kus (a věřím, že jsem docela nadsadil).
Jistě, dokáži si představit další náklady, jak o nich rádi hovoří zástupci Pragy-Export (mimochodem, Norové museli mít také další náklady při zavádění vozidla do služby – jako výukové materiály, servis, logistiku atp.), ale asi těžko se dá díky dalším nákladům dostat až na závratných více než 40 milionů za kus. Možná mi něco uniká a po vysvětlení bych pochopil… Do té doby můžu říkat jediné:
Snová množstevní sleva a krásné Vánoce Prago-Export.






Komentáře | Comments