Archiv Listopad 2009

Poddůstojnící a struktura četa-družstvo-tým

Vzhledem k množství reakcí na komentář k textu Postřelený v Kosovu, jsem se rozhodl umístit na OWOP svůj článek, který vyšel ve Vojenských rozhledech (číslo 4/2008, str. 123 – 136). Přestože některé reakce diskutujicích o tom, co se mohlo stát v Kosovu byly plné vášní, chtěl bych zachovat věcnou a profesionální debatu.

Ve funkci velitele družstva jsem sloužil 6 měsíců (ještě jako voják v základní službě) a další 3 roky ve funkci velitele čety (již jako voják v další službě – pro pamětníky, kteří vědí o co se jedná – a později jako voják z povolání). Není to mnoho, ale myslím si, že je to dostačující.

Proto mě velice udivily reakce některých diskutujících o tom, že velitelé nejnižších stupňů (v tomto konkrétním případě – velitelé družstev) by neměli kontrolovat své podřízené při manipulaci se zbraněmi. Můj osobní názor je: Nejen že by měli, ale dokonce musí! Tato povinnost byla historicky vždy jednou ze základních povinností poddůstojníků (jimiž velitelé družstev jsou, byť se v současné době dočasně řadí do romistrovského či praporčického sboru). Je celkem jedno, které historické období si vybereme. Zda Třicetiletou, Napolenskou nebo Vietnamskou válku. Tato povinnost tu prostě byla vždy!

Dále lze vést polemiku o tom, zda je skutečně efektivní mít v moderní armádě (mezi které se AČR řadí) jako nejnižší taktický stupeň družstvo. Naprostá většina západních armád totiž (na základě bojových zkušeností) přešla v průběhu 2. světové války (nebo těsně po jejím ukončení) na organizační strukturu četa – družstvo – tým.

A proto čtenářům předkládám tyto otázky:

  1. Jakou odpovědnost a pravomoce by měli nést velitelé nižších organizačních stupňů (četa – družstvo) a jsou jejich současné kompetence dostatečné nebo stále odpovídají braneckým ozbrojeným silám?
  2. Je organizační struktura četa – družstvo (která v současné době v AČR existuje) aktuální nebo je nezbytné (i vzhledem k charakteru současných operací) přejít na systém četa – družstvo – tým? A odpovídá současná organizační struktura a výzbroj pěšího (mechanizovaného) družstva moderním trendům?

Palebný tým – Základní organizační prvek pěších družstev moderních armád

, , ,

53 komentářů

88 litrů paliva/vojáka/den

Konvoj s palivem v Iráku (2008); Foto Lance Cpl. Kelly R. Chase, U.S. Marine Corps

Vždy jsem obdivoval řidiče cisteren pohybující se v nekonečných konvojích. Některé konvoje byly až kilometry dlouhé. Vojenské cisterny nestačily, tak se najímaly a najímají soukromé, které ovšem narozdíl od těch vojenských nemají vůbec žádné pancéřování. Řidiči i jejich spolujezdci sedí na časované bombě. Stačí jedna dobrá trefa a nemají šanci. Také sem tam lze u cest nalézt ohořelé trosky cisteren.

Dnešní spotřeba paliva americkými ozbrojenými silami je o 175 procent vyšší než byla ve Vietnamu. Vyplývá to ze studie společnosti Deloitte, na kterou upozornil Danger Room via Aviation Week. Americké ministerstvo obrany je institucí s největší spotřebou pohonných hmot ve Spojených státech. Ozbrojené síly spotřebují 88 litrů paliva na vojáka a den (22 galonů). Platí za galon podle situace na trhu mezi dvěma až třemi dolary.

Doprava na místo určení zvýší cenu na 15 dolarů za galon. Bez ochrany. Ta zvýší cenu na 45 dolarů za galon (u pump v USA v letošním roce stojí galon cca 3 dolary). Člověk nemusí být matematik, aby si spočítal, že denně Američané utratí jenom za palivo 990 dolarů na vojáka (cca 17 000 Kč).

V roce 2008 ministerstvo obrany vydalo 16 miliard dolarů za nákup 120 milionů barelů paliva. To je přibližně 1,7 procenta celkové spotřeby Spojených států. A ta není malá. USA jsou největším spotřebitelem pohonných hmot na světě. Denně zkonzumují 19,5 milionu barelů, druhá Čína 7,9 milionu a třetí Japonsko 4,9. Zajímavé je, že nepočítáme-li evropskou část Ruska, do první desítky největších spotřebitelů se vklínilo jenom Německo na šestém místě s 2,6 miliony barely denně. A ještě jedno číslo, v USA se 69 procent paliva spotřebuje na dopravu.

Nakonec dodám ještě jednu věc. Americké ozbrojené síly nikdy příliš nedaly na obnovitelné zdroje energie. To se trochu mění. Například v poušti v Kalifornii vniká 500 megawattová solární elektrárna, která by měla dodávat energii základnám, ale i do sítě, takže by ministerstvo obrany trochu vydělalo.

,

Žádné komentáře

Za hrdinství i za práci

“Za hrdinství i za práci.
Kříž za zásluhy je vojenským vyznamenáním, které uděluje ministr obrany – za hrdinství v boji, nasazení života i za plnění pracovních povinností a zásluhy o resort obrany.
Mají ho veteráni i Gross.
V minulosti řád dostávali váleční veteráni, ale i politici. V roce 2002 si ho připnul Stanislav Gross za to, že jako ministr vnitra zvládl zasedání NATO. Dal mu ho kolega z vlády Jaroslav Tvrdík. Když ale v roce 2006 uděloval řády ministr Šedivý, dostalo se jen na vojáky.
http://domaci.ihned.cz/c1-39177950-ministr-obrany-rozdal-politikum-vojenske-rady-nevi-se-za-co-a-proc
Nezbývá než vyjádřit úctu bývalému ministru obrany Jiřímu Šedivému a dodat následující komentář:
Kdokoliv někdy viděl například ředitele Vojenského historického ústavu plukovníka Knížka musí mít pocit, že se se snad osobně zúčastnil všech operací, které se snaží uchovat v paměti národa a k tomu ještě navíc i nějakých přísně utajovaných (a to si ještě myslím, že některé už některé „stužky“ sundal a nenosí je). Omlouvám se mu, že takto používán zrovna jeho příkladu, protože si jinak úrovně jím odvedené práce cením a spíše si myslím, že stal obětí (aniž by tím nějak zvlášť trpěl)  velmi špatně nastaveného systému. Lidé, kteří jsou hodně vidět jsou vyznamenávání u nás víc a na ty, kteří by si medajle skutčně zasloužili už nevyjde řada, protože je zde přece jen určitá snaha, aby se vyznamenání nedevalvovala úplně, protože by je pak  nechtěli třeba nosit ani ti, kteří si je „vylobovali“, „vypoklonkovali“, nebo „vyusmívali“ a to by mohl být už fakt problé  m.
Abych v tom nenechal plukovníka Knížka samotného, tak mě napadají i naši další vojenští „velikáni“ jako například bývalý NGŠ Štefka, jenž nosil stužek víc než generálové Syrový a Krejčí dohromady (aniž kdy velel přímo jediné skutečné operaci). Současný NGŠ Picek („lev“ hradních salónů bez jediné reálné operační zkušenosti) je podobným příkladem vojáka, který prostě nemůže za to, že mu jeho funkce a vyznamenání „systém“ neustále nutil a nutí.
Dalším zajímavým fenoménem našich ozbrojených sil se stalo přímo raketové tempo jmenování do generálských hodnotí. Jak si správně všimnul autor posledního článku, je průměr některých z nich – téměř jedna generálská hvězda za rok skutečně raketové tempo (Štefka, Picek, Páleník a určitě by se našli i další) a to můžeme bý rádi, že to tempo není ještě rychlejší (představte si, že bychom měli těch generálských hvězd ne čtyři, ale třeba pět, nebo šest). Zatímco běžně existují časová období a další kritéria, v případě některých generálů prostě přestávají platit pravidla pro běžné smrtelníky (škoda, že ne gravitace, protože by se vznesli, ale na zem už neklesli), a taky se podle toho chovají. Nevím, ale třeba také tyto praktiky podporují  aroganci moci a poukazují na nezdravé propojení politické kontroly resortu s některými genrály, jenž by měli být spíše nezávislí.
Poslanec Vidím a někteří další vyznamenaní jsou demonstrací dalšího a možná ještě nebezpečnějšího jevu, kterým je bratříčkování se s mocí zákonodárnou, která plní zároveň funkci kontrolní a jde tedy o to, že vlasně kontrolovaný odměňuje svého kontrolora.  I když jsou zde jisté nepřehlédnutelné zásluhy, jako například přispění k likvidaci SOGu a propagace neotemplářství formou nošení symbolu svého řádu hrdě na klopě saka při zasedáních poslancké sněmovny (do doby než to jejich „velmistr“  Landa položil a počínání Vidíma a daších připmínalo chování následovníků Foresta Gumpa když najednou praštil se svým během bůhvíkam), není možné nevidět že „jest cosi shnilého ve státě dánském“. Stejné samozřejmě platí o dalších vyznamenaných, jejichž organizce plní určitou formou kontrolní funkci ve vztahu k resortu obrany (NBÚ, BIS).
Cestou jak toto překonat je transparentnost a veřejné kontorla, ostatně stejně jako jako je tomu v mnoha jiných oblastech.  Například vůbec nechápu proč resort MO nesdělí veřejnosti například něco v tom smyslu, že je zřejmě málo známá skutečnost,  jak Vidím hrdinsky doletěl až do Afhánistánu a pak zpět, čímž, ať se to někomu líbí, nebo ne, v podstatě riskoval život a zdraví. K tomu tam ještě navíc osobně poradil (protože se už celých 20 let zajímá o armádu a navíc si vypálil i ruský film 9. rota a viděl ho snad ještě častěji než film Ćerný jestřáb sestřelen – v jehož sledování drží navíc český rekord) našim vojálům nejenom co, ale takz jak tím Talibanem mají vlasntě dělat. Dále z vlastní iniciativy poradil američanům to, že klíčem k úspěchu je zaměření se na pricipy COIN (za prvé, za druhé atd. – prostě všechno jak to má být) v kombinaci s jeho vlastní teorií zvanou „bojuj  , nebo uteč“, kterou vypracoval na základě douhodobého pozorování života zvířat, protože se navíc dvacettři a půl roku zajímá o zvířata a zná se osobně s ředitelem ZOO v Praze. Touto analogií si vysloužil uznání nejen amerických speciálů, ale i nespeciálů a přispěl tím k získání nebývalé prestiže českých politiků u výzamných spojenců (navazujíce na již tak slovy nevzjádřitelné  zásluhy kámoše  „Hombreho“ – Páleníka). S největší pravděpodbností tedy Vidíma čeká navíc významné americké vyznamenání. Vzhledem k úspěchu jeho předchozím mise v Afghánistánu a na základě spontánní a masové žádosti nasazených vojáků o další rady od Vidíma se očekává, že bude opět riskovat život a zdraví a do Afghánistánu i zpět opět poletí. V souvislosti s těmito cestami se tedy dá očekávat, že bude opět vyznamenán v rytmu: co cesta – to rada – to záslužný kříž.
Nechápu, proč by se něco takového mělo tajit, protože to takto klidně i mohlo být a netrasnparentnost pouze přispívá k dalším spekulacím a fámám, což neprospěje nakonec nikomu. Politikové přece do misí jezdí, riskují tím a určitě tam padne i nějáká ta dobrá rada na úrodnou půdu. Politikové totiž mají mnohem věrší rozhled, zkušenosti i vzdělání (někteří dokonce z Plzně), ale hlavně mají nezbytný odstup, který často tolik chybí vojákům přímo v místě probíhajících konfliktů.Někteří vojáci mohou být dokonce tak zmatení veškerým tím děním zblízka, že jim tam „naskočí jiná smyčka“ a myslí si, že se ocitli v 2. Světové válce a navíc, že patří k jednotkám SS.

Nezbývá než říci: jen více takových jako je Vidím, více „křížů“ pro politiky-hrdiny a méně závisti ze strany těch, kteří by si sice možná přáli „kříž“ taky, ale nevědí, že jsou ……., však víte, …………. takové ty věci ………. mezi …….. nebem …….. a  zemí …………. , a že …………(ale ten kdo se vyzná, ví o čem teď mluvím a chytře mlčí, protože ví, že on ví, a že ostatní …………, prostě  ………… bacha !………………..pšššššt ……….. radši opatrně …………. a třeba na Vás ten „kříž“ někdy taky zbyde – přece byjste se nechtěli srovnávat s takovou osobností jako

je Vidím?!).

Tento text mi přišel jako reakce na dekorování z 11. 11., o kterém jsem psal včera. Autor si nepřál zveřejnit své jméno. Respektuji jeho přání. V textu je několik zajímavých postřehů (byť ne se vším zcela souhlasím), proto jsem jej dal na stránky celý, ačkoli je dosti dlouhý. Končí poněkud „surrealisticky“, což má ale svůj půvab. Úpravy jsem provedl minimální, v zásadě se týkaly pouze překlepů.

Kříž za zásluhy je vojenským vyznamenáním, které uděluje ministr obrany – za hrdinství v boji, za nasazení života i za plnění pracovních povinností a zásluhy o resort obrany. Mají ho veteráni i Gross.

Už v minulosti řád dostávali váleční veteráni, ale i politici. V roce 2002 si ho připnul Stanislav Gross za to, že jako ministr vnitra zvládl zasedání NATO. Dal mu ho kolega z vlády Jaroslav Tvrdík. Když ale v roce 2006 uděloval řády ministr Šedivý, dostalo se jen na vojáky. Nezbývá než vyjádřit úctu bývalému ministru obrany Jiřímu Šedivému a dodat následující komentář:

Kdokoliv někdy viděl například ředitele Vojenského historického ústavu plukovníka Knížka musí mít pocit, že se se snad osobně zúčastnil všech operací, které se snaží uchovat v paměti národa a k tomu ještě navíc i nějakých přísně utajovaných (a to si ještě myslím, že některé už některé „stužky“ sundal a nenosí je). Omlouvám se mu, že takto používán zrovna jeho příkladu, protože si jinak úrovně jím odvedené práce cením a spíše si myslím, že stal obětí (aniž by tím nějak zvlášť trpěl) velmi špatně nastaveného systému. Lidé, kteří jsou hodně vidět, jsou vyznamenávaní u nás víc a na ty, kteří by si medaile skutečně zasloužili už nevyjde řada. Je zde přece jen určitá snaha, aby se vyznamenání nedevalvovala úplně, protože by je pak  nechtěli třeba nosit ani ti, kteří si je „vylobovali“, „vypoklonkovali“, nebo „vyusmívali“ a to by mohl být už fakt problém.

Abych v tom nenechal plukovníka Knížka samotného, tak mě napadají i naši další vojenští „velikáni“ jako například bývalý NGŠ Štefka, jenž nosil stužek víc, než generálové Syrový a Krejčí dohromady (aniž kdy velel přímo jediné skutečné operaci). Současný NGŠ Picek („lev“ hradních salónů bez jediné reálné operační zkušenosti) je podobným příkladem vojáka, který prostě nemůže za to, že mu jeho funkce a vyznamenání „systém“ neustále nutil a nutí.

Dalším zajímavým fenoménem našich ozbrojených sil se stalo přímo raketové tempo jmenování do generálských hodností. Jak si správně všimnul autor posledního článku, je průměr některých z nich – téměř jedna generálská hvězda za rok skutečně raketové tempo (Štefka, Picek, Páleník a určitě by se našli i další) a to můžeme bý rádi, že to tempo není ještě rychlejší (představte si, že bychom měli těch generálských hvězd ne čtyři, ale třeba pět, nebo šest).

Zatímco běžně existují časová období a další kritéria, v případě některých generálů prostě přestávají platit pravidla pro běžné smrtelníky (škoda, že ne gravitace, protože by se vznesli, ale na zem už neklesli), a taky se podle toho chovají. Nevím, ale třeba také tyto praktiky podporují  aroganci moci a poukazují na nezdravé propojení politické kontroly resortu s některými genrály, jenž by měli být spíše nezávislí.

Poslanec Vidím a někteří další vyznamenaní jsou demonstrací dalšího a možná ještě nebezpečnějšího jevu, kterým je bratříčkování se s mocí zákonodárnou, která plní zároveň funkci kontrolní. Jde tedy o to, že kontrolovaný vlastně odměňuje svého kontrolora.  I když jsou zde jisté nepřehlédnutelné zásluhy, jako například přispění k likvidaci SOGu a propagace neotemplářství formou nošení symbolu svého řádu hrdě na klopě saka při zasedáních poslanecké sněmovny (do doby než to „velmistr“ Landa položil – počínání Vidíma a daších pak připomínalo chování následovníků Foresta Gumpa, když najednou praštil se svým během), není možné nevidět že „jest cosi shnilého ve státě dánském“. Stejné samozřejmě platí o dalších vyznamenaných, jejichž organizce plní určitou formou kontrolní funkci ve vztahu k rezortu obrany (NBÚ, BIS).

Zobrazit další »

, , ,

5 komentářů

Dajli mi medajli

Tohle mně zaujalo. Hodně.

Poslanec Jan Vidím a ministr obrany Martin Barták se kamarádí už roky. A teď tohle přátelství ještě utužili: před dvěma týdny připnul ministr Vidímovi na sako kříž za zásluhy. Kolem bronzového vyznamenání s motivem lva se točí však víc zvláštních věcí, nejen kamarádství Bartáka a Vidíma. Předně: kříž mají dostávat hlavně vojáci, a to například za nasazení života nebo za hrdinství v boji. Jenže ministr jej předal i dalším VIP – politikům a vysokým úředníkům, třeba prezidentskému kancléři Jiřímu Weiglovi nebo šéfovi BIS Jiřímu Langovi. Ministerstvo navíc mlčí o tom, čím si konkrétně všichni tihle lidé vyznamenání zaslouží. „Veřejnost by měla vědět, za jaký výjimečný čin ho dostali. Jinak ten kříž ztrácí hodnotu a vypadá jen jako bezcenná bižuterie,“ říká Iveta Jordanová z protikorupční organizace Růžový panter, která s objevem přišla.

Na army.cz se dá nalézt zpráva z dekorování 11. 11., ale jména politiků a úředníků v ní chybí. Nicméně dole uprostřed je alespoň family foto. S trochou nadsázky by se dalo říct, nikdo nic netajil, akorát si toho všimli až teprve teď u Růžových panterů. Možná se skutečně všichni – poslanec Vidím, poslanec Hamáček,  kancléř Weigel, šéf úřadu vlády Novák, hradní protokolář Forejt a další – zasloužili o rezort, o armádu atp.

Hloupé ale je, že pochybnosti zůstanou. Škoda, že není povinnost zveřejnit odůvodnění. Ale ono by se vždycky něco našlo. Třeba to, že díky oceněným sněmovnou projde bez větších debat téměř vše (tedy, pokud se do toho nerozhodne vložit Jiří „Slon“ Paroubek, kterého obrana zajímá pouze tehdy, pokud ji má za co vyhandlovat). To „projde“ se týká hlavně akvizic. Docela mi mezi dekorovanými chybí poslanec Seďa, kromě Jana Vidíma je to totiž v zásadě jediný, kdo se o armádu z poslanců více zajímá. Ale ten si asi medaili nezaslouží…

A ještě jeden citát Jana Vidíma pro Hospodářské noviny:

„Už vidím ty články, že jsme si mezi sebou rozdali metály. Ale já se o armádu zajímám už přes dvacet let,“ vysvětluje Vidím, předseda sněmovního výboru pro obranu. A tvrdí, že neví, za co přesně kříž dostal. „Nepátral jsem po tom. Prostě jsem byl pyšný, že ho mám.“

Gratulujeme pane poslanče. A pro zvídavé, zde je životopis předsedy výboru pro obranu (historka proč se dělil výbor pro obranu a bezpečnost na dva je docela půvabná, ale o tom až jindy).

Konec legrácek. Mám takový divný poct, že zanedlouho se kruh uzavře a toto dekorování je jen epizodka. Můžu se plést, jde jenom o „kremlologii“, ale tuhle jsem „měl sen“, kterak náčelník generálního štábu Picek odchází ze své funkce jako čtyřhvězdičkový generál a na jeho místo přichází dnes už generálporučík Ondrej Páleník. Už bylo ve vzduchu cítit jaro, když generál Picek odcházel rok před vypršením mandátu na jiné slušné místo a nikdo už nepřípomínal ony podzimní „morové rány“. Raketový nástup Ondreje Páleníka, který tři generálské hvězdy získal za za necelé tři roky se tak završil funkcí v armádě nejvyšší.

Ale sny se většinou nevyplňují. Komu se zdálo o tom, že 11. 11. 2009 proběhne tak velké dekorování?

, ,

7 komentářů

Postřelený v Kosovu

Tohle teď přišlo z ministerstva:

Dnes v ranních hodinách utrpěl na základně 15. kontingentu AČR v silách KFOR v Šajkovaci rotmistr L.T. (1983) střelné poranění. Vojákovi byla na místě okamžitě poskytnuta odborná lékařská pomoc. Následně byl transportován vrtulníkem do americké vojenské nemocnice na základně Bond Steel, kde se podrobil chirurgickému zákroku a následnému ošetření. Voják je mimo ohrožení života, jeho stav je stabilizovaný. Jakmile to umožní jeho zdravotní stav, bude okamžitě převezen do České republiky. Rodina vojáka byla informována.
Okolnosti a příčiny vzniku události šetří na místě Vojenská policie. Existuje vážné podezření, že toto zranění způsobil příslušník stejného kontingentu. Míra jeho zavinění se prošetřuje. Vzhledem k tomu, že se jedná o opakované problémy v tomto kontingentu, učiní Generální štáb po dohodě s ministrem obrany příslušná opatření včetně personálních.

Co se stalo? A co očekáváte od poslední věty? Ta zní hodně zlověstně. Co je za problémy v Kosovu (kromě trávy) a proč?

, ,

28 komentářů

Výlet strojem času

Níže je něco pro skutečné nadšence a milovníky výletů zpět. Díky jednomu příznivci bylo OWOP poskytnuto několik stránek s texty z A-Revue z roku 1990. Už je to skoro dvacet let a o to možná více je to zajímavé počtení. Navíc je teď víkend, tak bude na čtení archivních materiálů času více než dost.

Doporučuji třeba textík v čísle 8 s titulkem: „O budoucí kvalitě se rozhoduje ve vojenských školách“. To se tedy týká těch, kterým před dvaceti lety bylo plus minus dvacet. Vyšlo to?

A-Revue číslo 8, 1990, ročník XLIII

A-Revue číslo 10, 1990, ročník XLIII

A-Revue číslo 11, 1990, ročník XLIII

,

2 komentářů

Kam kráčíš, armádo česká I

Muzeum Lešany; Foto Viktorie Šulcová

To, co se v současnosti děje, nemůže nechat člověka-vojáka, který sloužil několik let s hrdostí v Armádě České republiky, chladným. Každý by se měl pokusit se situací něco udělat a ne nečinně přihlížet na rozpad hodnot jako čest, morálka, disciplína, hrdost a profesionalita. Je nutné tak učinit také kvůli těm, kteří jako legionáři a váleční veteráni bojovali za zemi Českou, ale i pro budoucí generace našich dětí a také kamarádů ve zbrani, dobrých, schopných vojáků a velitelů s velkým „V“, ale i mimořádných výjimek v hodnostním sboru generálů.

Bohužel hodnoty, již zmíněné, jako čest, morálka, hrdost, disciplína, vlastenectví a hlavně profesionalita, které by měly být těmi základními předpoklady pro službu vojáka z povolání, jsou v naší armádě v podání většiny vyšších „řídících“ důstojníků a většiny generálů degradovány a zesměšňovány. Není totiž v jejich zájmu, aby fungoval řád a pořádek, který armáda v jejich podání naoko představuje. Mají totiž strach, že přijdou o své hřejivé, dobře vynášející místečka a budoucí výhody.

Proto se pokusím v tomto seriálu „Kam kráčíš, Armádo česká“ probrat několik témat týkajících se Armády České republiky a vyvolat diskuzi za účelem nalezení řešení neudržitelné situace.

Personální politika vs reorganizace

Jedním z důkazů „skvělého“ řízení naší armády je kariérní řád a personální politika. Lze ji definovat jedním slovem – neexistuje. Toto potvrzují naše slavné reorganizace, kolikátá již? Přitom se stále nic nemění. Některé starší přeškolené struktury (sovětské a následné americké vojenské školství, oboje velice kvalitní – bohužel ale záleží na tom, co bylo v mládí vtloukáno do hlavy první, což v naší armádě je to sovětské) se stále drží svých pozic. Co je horší, jejich pozice sílí (čest vzdělaným a schopným výjimkám).

Pokud by byla snaha těchto „lídrů“ zavést kariérní řád pravdivá, jak tvrdí, museli by začít u sebe, což je nežádoucí a nemožné (neustálé výjimky na obsazené funkce jsou tím důkazem). Je ostudou a současnou realitou, že velitelé některých útvarů a jednotek nemají ani potřebné jazykové zkoušky alespoň z anglického jazyka. Vyhýbají se účasti na zahraniční misi jako čert kříži (což na druhou stranu je štěstím pro řadové vojáky, kteří by měli s nimi na misi vyrazit), protože radši vládnou papíru a razítku. Velice rádi vydávají „úklidové“ rozkazy (hrabat listí, natírat ploty, techniku, rovnat sklady atd.).

Také jejich fyzická natož morální odolnost je na pováženou. Rád bych doopravdy viděl výkon fyzických testů (ročního přezkoušení) některých vedoucích kádrů naší armády, ne výsledky ale výkon (o tom jak to na útvarech funguje, vojáci mohou vyprávět). To je ta čest důstojnická. Větší ostuda ještě je, když někteří naši skvělí vyšší důstojníci neovládají ani svoje základní vojenské dovednosti, ale skvěle ovládají kontrolu papírů. Vojenská „buzerace“ má podobu řádkování, odskoků a košilek písemných dokumentů a písemných příprav, místo aby se vyšší důstojníci (samozřejmě,že nejde o všechny, výjimky existují) chovali jako zkušení profesionálové kontrolující výcvik a zabezpečující dokonalou manažerskou a logistickou podporu jednotek.

To je ta čest důstojnická. Bohužel, tito „řídící“ důstojníci znovu a znovu získávají při každé reorganizaci důvěru vedení ministerstva obrany a generálů, takže mohou rozhodovat o svých podřízených dle svého uvážení a upravovat obsazení tabulek počtů dle svých potřeb. Nepřipomíná to trochu kozla zahradníkem? Vždyť jsou kamarádi, vzájemně na sebe něco vědí… A máme tady i to krásné slovní spojení – ,,politické zadání“, za kterým se všechna tato rozhodnutí schovávají.

,

13 komentářů

Lógar jako modelová provincie II

Příprava na výjezd s PRT, říjen 2008; Foto František Šulc

Jsem moc rád, že pod textem o Lógaru se debatuje. Jelikož mi názory diskutujících přijdou velice zajímavé (doufám, že se objeví další), rozhodl jsem se je dát na hlavní stránku, aby byly „viditelnější“. Předem díky všem, kteří se rozhodnou přispět, protože tato debata o přístupu v Afghánistánu je klíčová. A díky Petrovi Z. i Ivovi Z. za upřesnění mého textu – přiznám se, že jsem s tím dosti zápasil a nezvolil asi nejlepší prostředky pro vyjádření oněch změn v uvažování a přístupu naznačovaných v původním textu (people-centric, „ink spots“). Ale snad bylo to, co jsem chtěl říct pochopitelné.

Také doufám, že se ozve někdo z civilní části PRT s názorem na strategii v Afghánistánu. Myslím, že Vašek Pecha, který mě na původní článek v The Washington Post Times ostatně upozornil, něco chystá. Ale uvidíme, jak na tom bude časově.

Tak, a zde je příspěvek Iva Z.

Zdravím (a nejenom do země Červeného draka :-)),
pokud bych měl vyhodnotit efektivnost zde zmiňované strategie na podmínky provincie Logar, nemůžu si nejprve odpustit několik poznámek:
Ačkoliv plk. Gukeisen (přiznám se, že tohle jméno mi z mého působení v Logaru vůbec nic neříká) píše, že si distrikt Baraki Barak “vybral”, všichni co v provincii alespoň nějakou dobu působili víme, že to byla volba dost iluziorní. Oba dva zmiňované distrikty (Kherwar a Charkh) jsou pro podobnou strategii naprosto nepoužitelné. V distriktu Kherwar žádná základna ISAF není a jen tak nebude, jelikož je plně pod kontrolou Talibanu. S distriktem Chark to jde od 10 k 5. Nejlépe by o tom mohla vyprávět civilní část PRT. Ještě před rokem se do tohoto distriktu běžně jezdlilo ze základny FOB Shank vozidly HMMWV, za mě se tam již pouze létalo a vždy šlo o dost rizikové Close Protection civilního týmu (ze 2 akcí 2 kinetické incidenty). Distrikt Baraki Barak v první části našeho nasazení vykázal měřitelné zlepšení incedentovosti, a to po provedené americké ofenzivě (zkrátka tempo eliminace Talibanu v tomto ditriktu překročilo z hlediska TB rozumnou mez a boje se přesunuly do Charku). Zlepšení bylo ale jen dočasné, jelikož distrikt nebyl následně nijak držen (US Army, ANA, ANP, zkrátka nic, co by tam nebylo před ofenzivou).
Je třeba se zamyslet, PROČ Britové vůbec strategii “ink spots” (nikoliv people centric, tu měli téměř od začátku), použili. Prostě proto, že stejně jako teď NATO neměli dost sil. V Malajsii to bylo “from south to north” – celkem logické vzhledem k topografii Malajsie – poloostrov.
Sečteno a podtrženo. V tuto chvíli se Američané v Logaru nejsou schopni (či ochotni) ani držet vlastní doktríny. Pokud po úspěšné ofenzivě nenásleduje dlouhodobé udržení daného prostoru (byť za cenu snížení dalšího tempa ofenzivních akcí), tak jsme prohráli na celé čáře – přinejmenším důvěru lidí.
Poslední poznámka, která se asi citelně dotkne civilní části PRT. Civilní část PRT nebude NIKDY akceptovat doktrínu “ink spots”, jelikož přímo odporuje jejich filosofii. Ta je v kostce zaměřená na dlouhodobou udržitelnost, zapojení místních obyvatel, rovnoměrnost atp. Nic, co by bylo vztažené k bezpečnostní situaci. Snaha působit v jednom distriktu VÍCE než v jiném, je pro ně nepřijatelná. Je to dané tím, s jako minulostí tam lídé působí.
Poslední poznámka na závěr. Strategie gen. Templera (velícího důstojníka drtivé části Malajské kampaně) byla úspěšná mimo jiné proto, že pod sebou kontroloval veškeré vojenské, policejní a civilní složky v oblasti (britská praxe upřednostňovala oproti dnešku policii v zajišťování bezpečnosti), které byl, vzhledem ke své zkušenosti v Palestině schopen efektivně úkolovat a kontrolovat. Praxe v Logaru je ale přece úplně jiná. Pokud se šéf civilní části rozhodne, že v určitém distriktu nepostaví ani bábovičku, jaká bude reakce velitele vojenské části? Následující – “no, co se dá dělat”. Prostě proto, že on nad nimi nemá ŽÁDNOU pozitivní kontrolu (může pouze zakazovat). Kdo nevěří, ať si přečte “memorandum o vzájemném porozumění” mezi MZV a MO. K tomuto bodu bych byl vcelku rád, kdyby se někdo z civilní části vyjádřil – přinejmenším jeden z autorů článků je bývalý šéf civilní části PRT. Tímto zdravím.
Pokud totiž strategie civilní části bude pokračovat, tak do 5 let předáme skvěle rekontruovanou provincii – jen ne centrální vládě ale Talibanu. To by byla myslím škoda.

A zde je příspěvek delfína:

Ve svém komentáři se krátce vrátím k McChristalově zprávě o stavu unie. Požaduje posílit ISAF o další střelce schopné vést COIN, požaduje zdvojnásobit počty ANSF, doporučuje změnu strategie (hlavně rychle, včera bylo pozdě), rok 2010, 2011 bude pravděpodobně rozhodující pro úspěch ISAF. Chce sejít z hor (MRAPů) k lidem a jasně demonstrovat, že ISAF je v AFG pro lidi a především jejích bezpečnost. Chce posílit důvěru lidí ve prospěch ISAF.
Bez důvěry obyvatelstva a bezpečného prostředí se nedá nic udělat, protože AFG je stále tažen (driven) takzvanými pěti býlími koňmi (five white horses). 1) slabá a zkorumpovaná vláda, 2) korupce kam se člověk podívá 3) justice, zákony, spravedlnost v troskách 4) nefungující statní instituce a služby, 5) organizovaný zločin a ještě ke všemu povstalci. Pro mě je zcela zřejmé kam COM ISAF míří. Pokud nepřepřáhneme, nepřijdeme s novou strategií, která posílí legitimní vládu, alespoň částečně nesníží korupci (pro začátek stačí kontrolovaná korupce), posílí právo a pořádek, nenastartuje činnost státních institucí, neposílí bezpečnost a nezískáme podporu obyvatelstva, což je základ pro úspěšné COIN jsme v háji a budeme se velmi dlouho účastnit toho, čemu Mao z Číny říká Protracted War.
Vleklá válka jednoznačně posílí povstalce a naváže na komunistickou Čínu po WW II, Severní Vietnamce, Alžířany a některé velitele Talibanu, kteří v současné době úspěšně postupující podle Maovi metodiky. Musím říct, že je zcela zřejmé, že všichni výše jmenovaní až na Taliban nás dostali.
Na základě výše uvedených faktů nechápu jak „ink spots“ strategie posílí celkovou strategii pro AFG. Ano, budeme mít ostrůvky blahobytu ale jak bude AFG fungovat jako celek? Posílíme dynamiku rozvoje AFG nebo přes ostrůvky hojnosti posílíme dynamiku povstaleckého boje na území chudoby, které zcela zjevně budeme jen komplikovaně kontrolovat. Jaká bude informace „message“ pro ostatní obyvatele AFG? Vybrali jme si to, co je pro nás jednoduché a vy ostatní jděte k čertu. „Ink spots“ strategie je pro mě jen další ukázkou, že nevíme jak dál a dáváme sluchu expertům, kteří dělají pokusy, kde výsledek ve velice korupčním prostředí nelze předem odhadnout. V ostatním nelze než souhlasit s Ivem, nejsme schopni ani dodržet vlastní doktríny. Doporučuji všem těm, co chtějí v AFG experimentovat ještě jednou prostudovat FM 3-24 Counterinsurgency kapitolu číslo jedna a na jednoduché analýze doložit jak je „ink spots“ strategie v souladu s doktrínou. Komentář Iva k našemu PRT je velice trefný a není potřeba ho dále komentovat. Docela rád bych viděl dlouhodobou a střednědobou strategii CZ PRT pro Logar. Jaké jsou postupné cíle pro jednotlivé rotace, co chceme dosáhnout v jednotlivých letech a co je konečný cíl. Pokud to jednoznačně naše MZV s civilní částí PRT nepředstaví je pro mě CZ PRT jen další nevládní organizace řízená státem. Jako plátce daně se proto ptám kdo a jak investuje prostředky státu v AFG. Veřejné vyhodnocení investic civilní části PRT v Logaru jsem zatím nikde neviděl a ani jsem neslyšel, jak byla naše nemalá investice ve prospěch AFG zhodnocena. Neříkám, že PRT neodvádí dobrou práci ale jsem přesvědčen, že je stále co zlepšovat. Bez jednotné filozofie pro celý AFG v oblasti rekonstrukce a obnovy vyházíme spoustu peněz a postavíme další cíle pro povstalce. Pohled vojáka nemusí být vždy apriori kontraproduktivní, protože i armády NATO po ukončení studené války nabraly dostatek zkušeností v oblasti poválečné rekonstrukce států a ne vždy to bylo jednoduché. I my jsme se museli naučit komunikovat s civilními experty, nevládními organizacemi a dalšími hráči na bojišti.

, , , ,

9 komentářů

20 let poté

Dnes bude všechno řečeno. Asi toho zůstane málo, co by toho chtěl ještě někdo dodat k proslovům, debatám a oslavám rámujícím 17. listopad 1989. Mám však pocit, že toto datum a léta následující nemohu a nechci na těchto stránkách opomenout. Je to sice pouhý milník, ale dosti důležitý. Znamenal změny, které, ať o nich přemýšlím jak chci, mají více pozitiv než negativ.

Často a rádi (a to nejenom na těchto stránkách) poukazuji/poukazujeme na problémy a nedostatky. Nicméně, stačí odhlédnout od těchto „drobností“, byť jsou sice v určitém okamžiku středobodem naší existence, aby člověk zjistil, že v zásadě si není na co ztěžovat. Máme asi to nejdůležitější, co může lidská bytost mít – svobodu. Svobodu se rozhodovat, svobodu vyjadřování, svobodu pohybu.

Předpokládám, že mnoho lidí nebude s tímto zjednodušením souhlasit – sociální podmínky nejsou férové, jsou chudí lidé, jsou lidi příliš bohatí, jsou nepotrestaní zloději, nevyrovnali jsme se s minulostí,  kolem je mnoho komunistů, prakticky nikdo z lidí, kteří napomáhali minulému režimu nebyl morálně, natož pak fakticky odsouzen, politika se nám vyprázdnila, kam se člověk podívá jsou dluhy atd. atp. Možná, ale já se snažím se podívat dál. Máme demokracii a už zmiňovanou svobodu a to nejdéle v naší historii. Pokud nebudu chtít být zde, mohu se odstěhovat a tak by se dalo pokračovat.

Popravdě se mi chce říct, že posledních dvacet let se všemi minusy bylo báječných a můžeme být vděčni, že jsme měli šanci je prožít. Žijeme v hodně zajímavé době.

Nechci však dohánět v připomínání všechny, kteří tak dnes činí (a že je jich požehnaně, koneckonců, všichni jsme přeci obětí minulého režimu, že pane prezidente…) Proto vám nabídnu něco jiného. Probíral jsem se totiž nějakými starými věcmi a objevil jsem, že mám ještě nějaké „časopisy“ Hlava ´89. Nevadí, že nevíte, co to je.

Zkrátka, v listopadu a prosinci 1989, tehdy jsem ještě byl na Vysoké škole chemicko-technologické, se začaly „vydávat“ školní noviny a já měl štěstí, že jsem se dostal do týmu. Nazvali jsme je, jak se ukazuje dnes, naprosto příznačně – Hlava ´89 (čí to byl nápad si už bohužel nepamatuji). Bylo to hektické. Několik týdnů jsme tento plátek dokonce dokázali vydávat denně – napsat co se děje, běžet na cyklostyl (tehdy se snažil pomáhat každý, takže nikdo nechtěl peníze) a „noviny“ se daly na židli  ve vchodu do budov A i B. A bylo.

Dnes vůbec nechápu, jak se nám to mohlo podařit vydávat denně. Byl to neuvěřitelný výkon, na chemiky ne-novináře. Bohužel se mi nezachovaly žádné nacyklostylované exempláře z roku 1989. Našel jsem nějaké ve vyšší kvalitě až z roku 1990 a několik čísel z let následujících.

Jen pro zajímavost vám chci nabídnout dvě ukázky. První je tzv. mini Hlava ´89 (3/90), kde jsem našel pouoruhodný a prozíravý text Miloslava Niče („Augiášova VŠCHT“). Byť se týká školy, myslím, že je tam pár vět, které se dají generalizovat. Mrkněte se sami.

mini Hlava ´89 (3/90, str. 1, 4,5)

A nakonec pro pamětníky. Především pro ty, kteří zažili vojenské katedry. Na začátku roku 1990 jsem dělal rozhovor s vojáky na vojenské katedře VŠCHT (tehdy jí velel generálmajor, sic!). Vyšel pod titulkem „Co Goodbody nevěděl, aneb jak dál pánové“. Myslím, že je to dobrá exkurzička do tehdejšího myšlení. Zvláště si všimněte upozornění vlevo dole na straně 4 o odevzdávání vojenské výstroje (i podrážky kanad mají být nakrémované…) A ještě jedna drobnost, není od věci si přečíst článeček na stranách 3 a 4 s názvem „Problém Stromovka“ o plánu z 80. let budovat pod Stromovkou tunel pro auta. To byl tehdy nápad, že?

Hlava ´89 (2/90, str. 1, 3, 4, 11, 12)

, ,

1 komentář

Lógar jako modelová provincie?

091027-A-6473S-008

Afghánský policista dohlíží na slavnost u příležitosti otevření nové úřední budovy v okresu Baraki Barak v provincii Lógar, která má zlepšit kvalitu služeb pro obyvatele (27. října 2009); Foto U.S. Army, nadporučík Rock Stevens

Američané zkouší v afghánském Lógaru modifikaci population-centric strategie, které se přezdívá „ink spots“ („inkoustové skvrny“, řekl bych). Její podstatou je vybrat si určité okresy, ty zaplavit rekonstrukčními projekty a zajistit jejich permanentní obranu před Talibanem. Tato modifikovaná strategie je odklonem od strategie zaměřené na ochranu populace po celém Afghánistánu, což by vyžadovalo velké množství sil. Jak píší The Washington Times, pilotní provincií je právě Lógar, kde působí i český Provinční rekonstrukční tým:

The ink-spot approach, by contrast, initially concentrates on just a handful of population centers and slowly expands outward. Col. Gukeisen said he had to prioritize the three districts under his purview. His troops conducted intelligence surveys of Baraki Barak, Charkh and Kherwar districts and concluded that Baraki Barak was the most ready for a sustained coalition presence. From his „beachhead“ in Baraki Barak this summer, Col. Gukeisen launched a campaign he calls „Extreme Makeover, Afghanistan Edition.“ Col. Gukeisen invested nearly $1 million in Army reconstruction funds to refurbish schools and mosques along with other projects in the Baraki Barak district.

Je zajímavé, že přibližně před týdnem se objevil na stránkách Small Wars Journal, což je významný server expertů prosazujících COIN – jak po teoretické, tak po praktické stránce – článek pákistánského důstojníka majora Mehara Omara Khana (viz. článek Tomáše Karáska „Pohled z Pákistánu na Afghánistán„) pojednávající o tomtéž. Khan vyzývá k vytváření ostrůvků, protože snaha zkrotit moře je odsouzena k záhubě. Jakoby modifikovaná strategie reflektovala jeho slova.

Still, Logar province has become a popular model for coalition commanders as they consider how to make do with fewer troops. Col. Gukeisen and Capt. Shepard have played host to a steady stream of senior officers and civilian officials. In September, Col. Gukeisen briefed Gen. McChrystal. Influential analyst and historian Max Boot dropped in on Capt. Shepard’s troops in late October. Gen. Petraeus, now the U.S. regional commander for the Middle East and Central Asia, is also thought to be planning a visit to Logar.

Což o to, článek i úvahy jsou to pěkné. Ale mám pocit, že od jara se strategie tolikrát modifikovala, že se nemohla stihnout ani aplikovat. Ale možná se pletu a v Lógaru se skutečně rodí úspěch a recept pro celý Afghánistán.

Co vy na to, čeští vojáci i civilisté v Lógaru. Jak to vidíte vy? Z Prahy to bude vypadat vždy jinak, než tam od vás. Podělíte se o zkušenosti?

, , , ,

4 komentářů