Archiv Červen 2010
Na grilu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 30. 6. 2010
Armádní generál David Petraeus na Scottově letecké základně (duben 2010); Foto Senior Airman Ryan Crane, U.S. Air Force
Generál David Petraeus se v úterý nechal grilovat v americkém Senátu, který jej potvrzuje ve funkci. Generál přislíbil, že se hned podívá na pravidla použití síly (rules of engagement) tak, aby vyřešil stížnosti vojáků, že kvůli přísným pravidlům generála McChrystala jsou vystaveni vyššímu nebezpečí.
“I want to assure the mothers and fathers of those fighting in Afghanistan that I see it as a moral imperative to bring all assets to bear to protect our men and women in uniform,” General Petraeus said. “Those on the ground must have all the support they need when they are in a tough situation.”
Prý o tom mluvil už i s Afghánci a ti s tím souhlasí. Do prvního většího maléru, chce se mi dodat. Generál varoval před tím, že se zřejmě situace ještě v příštích měsících zhorší, než se bude moci začít zlepšovat. To je docela přesný odhad situace. Letošní červen byl pro NATO nejhorší od začátku kampaně v říjnu 2001 – zemřelo 100 spojeneckých vojáků. Bude to ještě horší? A co na to doma?
Některé senátory nejvíce zajímalo, co si generál myslí o červenci 2011. Demokratický senátor Carl Lewin z Michiganu, který je předsedou Výboru pro ozbrojené síly řekl, že „silně podporuje červenec 2011“ pro zahájení stahování a že je hluboce znepokojen zprávami o špatném stavu afghánských ozbrojených sil. Podobně smýšlí řada dalších demokratů. Dávali jasně najevo, že Obamou nešťastně zmíněný červenec je pro ně závazný. Nemyslí si to ovšem zdaleka všichni a tak generál Petraeus musel ukázat své diplomatické schopnosti. Nejprve na otázku, zda někdo z ozbrojených sil prezidentovi toto datum doporučil, odpověděl, že ne. Pak ale během dalších dotazů o onom osudném datu řekl:
“Not only did I say I supported it, I said I agreed with it,” General Petraeus told Mr. Reed. The deadline, he said, was a “message of urgency to compliment this message of enormous commitment” of nearly 100,000 American forces in Afghanistan.
Pokud se prezident Barack Obama bude chtít z uvedeného data vyzout (o což se podle některých informací chce snažit), nebude to mít vůbec jednoduché. Ale zavařil si to sám. Může si být ale jistý, že David Petraeus udělá vše, co bude v jeho silách, aby dokázal alespoň nějak potěšit prezidenta. Má na to přesně rok.
To jeho předchůdce Stanley McChrystal už může jen v klidu přemýšlet o tom, jestli by třeba nestálo za to napsat knihu (rád bych si jí přečetl). V pondělí se totiž rozhodl odejít do důchodu. Pokud ji nenapíše on, mohl by ho předběhnout Michael Hastings z Rolling Stone, který jej do důchodu poslal. Tedy ne on, ale Bílý dům, jak řekl v pořadu Stephena Colberta:
I believe they used this opportunity to get rid of someone they weren’t happy with.
Je to možné. Každopádně, podívejte se sami. Stephen Colbert je velice vtipný a i výstižný.
| The Colbert Report | Mon – Thurs 11:30pm / 10:30c | |||
| Rolling Stone Article on McChrystal – Michael Hastings | ||||
|
||||
A ministrem obrany je… Alexandr Vondra
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 30. 6. 2010
Před čtrnácti dny jsem dával na OWOP příspěvek s černou siluetou, která měla symbolizovat neznámého ministra obrany. Nyní je ovšem jeho jméno, po osmihodinovém vyjednávání, jasné – potvrdily se spekulace a do křesla, na kterém se závody v popularitě vyhrát nedají, usedne Alexandr Vondra, bývalý disident, spolupracovník Václava Havla, diplomat a člověk nezasažený skandály, kterých je tato kotlina plná.
Věci veřejné dostanou ministerstvo vnitra, po kterém tak toužily a TOP 09 ministerstvo financí, po kterém tak toužilo (o tom, že se na ministerstvo zahraničí vrátí Karel Schwarzenberg, nikdo nepochyboval a ani to nenapadal, byť by se Alexandr Vondra zajisté raději viděl tam). Zajímavé je, jak dlouho vydrželo zdůrazňování, že vlastně nikdo netouží po postech, ale po vytažení země z marasmu, až se to nějak minulý týden pokazilo. Radek John dostane vytoužené křeslo ministra vnitra (i když ho vůbec, ale vůbec nechtěl) a bude mít ve vládě i Víta Bártu. Jak to tito pánové s čistotou myslí vážně se ukáže při sledování budoucích zakázek – všechno bude přeci transparentní.
Alexandr Vondra to nebude mít jednoduché. Pokud bude chtít provést strukturální a systémové změny, které jsou zapotřebí, bude muset mít hodně volnou ruku a plnou podporu premiéra. Většina věcí, které bude muset udělat, se totiž mnoha lidem nebude líbit, takže bude muset ustát hodně křiku. Navíc si nebude moci sám minimálně v jedné věci volit „místo a čas“ – v otázce finanční, u které vše začíná i končí. Nový šéf financí Miroslav Kalousek bude všechny držet zkrátka. Každopádně přeji novému ministrovi hodně štěstí a pevnou ruku, protože pacient začíná upadat do komatu.
A zde je oznámené složení vlády:
- Premiér – Petr Nečas (ODS)
- Ministr vnitra – Radek John (VV)
- Ministr obrany – Alexandr Vondra (ODS)
- Ministr spravedlnosti – Jiří Pospíšil (ODS)
- Ministr financí – Miroslav Kalousek (TOP 09)
- Ministr životního prostředí – Pavel Drobil (ODS)
- Ministr dopravy – Vít Bárta (VV)
- Ministr průmyslu a obchodu – Martin Kocourek (ODS)
- Ministr zemědělství – Ivan Fuchsa (ODS)
- Ministr školství – Josef Dobeš (VV)
- Ministr zahraničí – Karel Schwarzenberg (TOP 09)
- Ministr zdravotnictví – Leoš Heger (TOP 09)
- Ministr práce a sociálních věcí – Jaroslav Drábek (TOP 09)
- Ministr kultury – Jiří Besser (TOP 09)
- Ministr pro místní rozvoj – Kamil Jankovský (VV)
Návrh státní rozpočtu na rok 2011 – platy
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 29. 6. 2010
Pro zachování konkurenceschopnosti profesionálních ozbrojených sil na trhu práce je zásadní nastavení platové politiky. V tomto směru lze očekávat, že realizace úsporných opatření v platové politice ovlivní právě schopnost ozbrojených sil získávat a udržet dostatečný počet vojáků potřebných pro vybudování a dlouhodobé udržení schopností české armády. I v tomto kontextu je třeba vidět snižování přídavku na bydlení o 36 procent.
Platová politiku je zpravidla posuzována podle vývoje výše průměrného platu. Základní údaje z této oblasti jsou prezentovány na obrázku; jde o data publikované v návrhu státního závěrečného účtu státního rozpočtu – kapitola MO ČR doplněná daty Českého statistického úřadu o průměrné mzdě v podnikatelské sféře. Rozdíl mezi průměrnou mzdou v podnikatelské sféře a průměrným platem reprezentuje schopnost ozbrojených sil, či resortu Ministerstva obrany, konkurovat na trhu práce. Jak je patrné z porovnání vývoje této veličiny s platem typického vojáka (VZP – ostatní složky mimo státní správu), tato schopnost se od roku 2004 postupně snižuje. V souvislosti s návrhem státního rozpočtu lze očekávat prohlubování tohoto trendu.
Jako paradoxní se může zdát pokles platu typického vojáka mezi roky 2004 a 2006, nicméně když se dá tento vývoj do kontextu s vývojem přídavku na bydlení, tak si lze velmi dobře uvědomit, roli přídavku na bydlení v zajišťování konkurenceschopnosti ozbrojených. Zastavení jeho růstu bylo později kompenzováno růstem platů. Ironií platového vývoje je pak pokles platu typického vojáka v roce 2009, když platy u ostatních sledovaných kategorií zaměstnanců rostly.
V souvislosti s diskusemi na OWOP není bez zajímavosti, že průměrný plat typického vojáka je nižší než plat typického občanského zaměstnance (o.z. – ostatní složky mimo státní správu). To je způsobeno zejména redukcí počtu občanských zaměstnanců v nižších platových třídách a vyšším průměrným věkem občanských zaměstnanců oproti vojákům z povolání mající vliv na tzv. započitatelnou praxi. Bude zajímavé sledovat, jestli a jak se v následujících čtyřech letech změní resortní platová politika. Z prezentovaného vývoje průměrných platů se totiž nezdá, že by v této oblasti existovala nějaká pevnější strategie. O to nebezpečnější mohou být škrty v platových prostředcích.
Jak dobýt pevninu
Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 29. 6. 2010
Následující video nepotřebuje žádný rozsáhlý komentář. Jen pár poznámek. Kredit musím dát blogu DefenseTech, kde jsem jej objevil. Jde o představu kombinované obojživelné operace podle Marine Corps Combat Development Command. Jsou v ní zapojeny všechny prostředky od satelitů, strategických bombardérů, přes Ospreye až po vyloďovací plavidla a jednotlivé vojáky. A konečně, při sledování tohoto desetiminutového videa, které vřele doporučuji, jsem si znovu připomněl starou pravdu, že pro Spojené státy je problematické vedení operací v oblastech, které nemají přímý přístup k moři.
Tak jsme zase prodali méně zbraní
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 28. 6. 2010
Odcházející vláda dnes schválila výroční zprávu Ministerstva průmyslu a obchodu o vývozu vojenského materiálu v roce 2009. Vyplývá z ní, že byl vyvezen materiál za 4,6 miliardy korun, což je oproti roku 2008 pokles o 380 milionů korun.
Mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Pavel Vlček ČTK řekl, že MPO loni vydalo celkem 1002 licencí k vývozu vojenského materiálu v hodnotě přes deset miliard korun. Ve srovnání s rokem 2008 počet udělených licencí klesl o čtyři procenta. „Využití udělených licencí dosáhlo objemu přes 4,6 miliardy korun. To představuje pokles o zhruba 380 milionů proti roku 2008,“ uvedl Vlček. Do zemí EU bylo loni vydáno 517 licencí na vývoz vojenského materiálu a zbraní v celkové hodnotě přes 4,1 miliardy korun, skutečný export činil více než 1,8 miliardy korun. Nejvíce licencí bylo vydáno na export na Slovensko (152), do Německa (86) a Polska (45). Hodnotově největší vývoz vojenského materiálu a zbraní byl loni na Slovensko (571 milionů korun), do Rakouska (306 milionů korun) a do Itálie (275 milionů korun).
Bylo by zajímavé podívat se kvůli struktuře na celou zprávu, ale zatím jsem ji na internetu MPO nenalezl. Jsou tam zatím jen výroční zprávy za roky 2007 a 2008. Celkový obrat tuzemského zbrojního průmyslu by se měl pohybovat podle Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu okolo pěti miliard korun, tedy stejně, jako v roce 2008.
Firmy v obranném průmyslu sdružené v asociaci zaměstnávají zhruba 25.000 lidí. Před rokem 1989 pracovalo v tomto sektoru 150.000 lidí.
Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Dnešek je naprosto odlišný od doby před dvaceti lety, což žehrající často nevidí. Nevím, nejsem expert na obranný průmysl a jeho pád v posledních dvaceti letech, nicméně mám neodbytný pocit, že je to zrcadlový obraz pozornosti bezpečnostnímu (zvláště obrannému, ale i útočnému, co si budeme nalhávat) sektoru v této zemi ve dvou předchozích dekádách.
Nemyslím si, že vše mohlo přežít. Ale možná alespoň něco, pokud by se k obrannému průmyslu přistupovalo rozumně a ne zlatokopecky. Ne, že by se politici průmysl nesnažili zachránit (alespoň proklamativně), ale naprostá většina jejich kroků skončila katastrofou. Jako by se někdo snažil zachraňovat člověka v bažině tím, že ho do ní strčí ještě hlouběji. Důvodů bude asi celá řada, ale zdá se mi, jakoby ochranářské a protekcionistické snahy vedly přesně k opačnému efektu. Ale jak říkám, nejsem na tuto oblast expert, takže předchozí věty berte s rezervou.
Jsou však i pozitivní střípky. Třeba minulý měsíc se objevilo, že GE Aviation Czech představila nový turbovrtulový motor H80. Nejedná se o vojenský projekt, ale naznačuje to, že i v leteckém průmyslu, který se zdál být v této zemi pomalu odepsán, se dá podnikat. A kdo ví, co přinese budoucnost. Podobně místo na trhu našlo i Aero, či velice zajímavé projekty dělá pro americké ozbrojené síly katedra kybernetiky ČVUT. Není vše ztraceno, ale velmoc vyrábějící hromady zbraní a vojenské techniky už nebudeme. Chce to hledat jinde.
Návrh státního rozpočtu na rok 2011 – přídavek na bydlení
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 28. 6. 2010
Toto je první text Bohuslava Pernici, který na On War | On Peace doposud přispěl mnoha komentáři. Vítám jej mezi stálými autory.
Vývoj přídavku na bydlení v AČR.
V rámci příprav státního rozpočtu na rok 2011 dostal ministr obrany od vlády ČR zadání připravit do 31. srpna 2010 novelu legislativy upravující poskytování přídavku na bydlení tak, aby bylo možné snížit jeho výplatu o 36 procent. Ačkoliv největší seriozní noviny v ČR si pletou pojmy přídavek a příplatek a dovolují se zobecňovat jeden případ „podvodu“ na všechny vojáky z povolání, jde o tak závažnou změnu, že určitě stojí zato diskutovat o připravovaných změnách.
K přídavku na bydlení jsem se vyjadřoval ve Vojenských rozhledech 1/2005 v článku „Přídavek na bydlení – požehnání nebo prokletí?“ a ve VR 2/2005 v příspěvku „Problém spravedlnosti na příkladu zajišťování bydlení v profesionálních ozbrojených silách“, na které odkazuji případné zájemce o hlubší rozbor problematiky. Oba články by však mohly být užitečné, jestliže nemá být s vaničkou vylito i dítě, jak je to obvyklé v mnoha rozhodnutí ministerstva financí dělaných o „zelených a modrých“ od zeleného stolu.
Přídavek na bydlení je vyplácen měsíčně vojákům, kteří nebydlí v tzv. vojenských bytech, odvozuje se od minimální mzdy, nepodléhá zdanění, a jak je patrné z obrázku, vyšplhal z původní nejnižší výše 5400,- Kč v roce 1999 až na současných 10100,- Kč. Mezi roky 2001 a 2003 se jeho výplata řídila kategorií obcí, ve které si má voják zabezpečit ubytování, od roku 2004 se rozlišují jen dvě obce: hl. město Praha a ostatní obce. „Pražský“ přídavek na bydlení je o 100,- Kč vyšší než nejnižší výměra přídavku. Nutno podotknout, že příjemce přídavku na bydlení nemá nárok na tzv. „odlučné“ a pokud je ubytován na posádkové ubytovně, za ubytování platí. Fakticky tak není vyloučeno, že většina přídavku padne na bydlení na ubytovně, vydržování bytu a dojíždění do něj na víkendy, protože byt, do kterého člověk investoval, nemá smysl opouštět, jestliže jeho perspektiva služby v armádě není příliš jasná a ceny bytů padají.
Přídavek na bydlení více méně pokrývá částku sráženou z příjmů vojáka v podobě daně z příjmů fyzických osob a povinných pojistných. I to je důvod, proč při plošném zavedení přídavku na bydlení v roce 2003 se tak zvedl zájem o službu v profesionální armádě, aniž bylo třeba zvyšovat vojenské platy na úroveň násobků příslušných civilních ekvivalentů. Tehdejší zkušenost prokázala, že v českém prostředí rekrutace a retence profesionálního vojenského personálu stojí a padá s přídavkem na bydlení. Plošná a radikální redukce tohoto benefitu může zejména postihnout vojenské zdravotnictví, což může mít zajímavé dopady pro naše mezinárodní závazky. – Když se ovšem kácí les, létají třísky, může někdo navrhnout.
Osobně očekávám, že převáží dřevorubecký přístup a přídavek bude redukován plošně – „spravedlivě“. Možná by však stálo za zvážení, zavést do soustavy vojenských benefitů princip zásluhovosti, jak je to běžné v armádách západního typu. Pokud jde totiž standard bydlení vyjádřený částkou přídavku na bydlení, tak v českém pojetí je na tom generál stejně, jako poslední rotný. Kromě kategorie obce by tak mohla být rozlišena příslušnost k hodnostnímu sboru. I tak bude problematické dlouhodobě zajistit odpovídající nábor nových vojáků. Demografické stárnutí, si totiž začne vybírat svou daň i na českých ozbrojených silách, jak jsem se snažil naznačit v článku ve VR 2/2010.
S Petraeusem přichází naděje, říkají i konzervativci
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 28. 6. 2010
Nevím, jestli jste si toho všimli, ale od chvíle, kdy prezident Barack Obama vyslal generála Davida Petraeuse do Afghánistánu jakoby se roztrhl pytel optimismu. Všichni zdůrazňují obtíže mise, ale zároveň dodávají, že generál Petraeus může situaci zvrátit (to se říkalo před necelým rokem o generálovi Stanleym McChrystalovi také). Například republikán do morku kostí William Kristol v The Weekly Standard píše, že i podezřívaví konzervativci by měli uvěřit tomu, že prezident tentokrát dělá dobrou věc:
Can we be confident that Obama is really going for victory? I think so. Consider his speech Wednesday, when he announced the replacement of McChrystal with Petraeus. After referring to our “vital mission” in Afghanistan, to doing “whatever is necessary to succeed in Afghanistan, and in our broader effort to disrupt, dismantle, and defeat al Qaeda,” he urged us “to remember what this is all about. Our nation is at war. We face a very tough fight in Afghanistan. But Americans don’t flinch in the face of difficult truths or difficult tasks. We persist and we persevere.” Obama didn’t say we persist and we persevere—but only until July 2011. Indeed, Obama never mentioned that date, and he never mentioned withdrawal.
Občas to připomíná trochu kremlologii, či věštění z křišťálové koule. Teď myslím konkrétně příští červenec jako měsíc, kdy by mělo být zahájeno stahování (samozřejmě ne všech sil během dvou měsíců, ale signál, že se to s odchodem myslí vážně). Ostatně i v textu v Rolling Stone, který stál McChrystala místo se píše, že se Obama nenápadně snaží z vyřčeného data vykroutit. S viceprezidentem Joe Bidenem a s velkou částí Demokratické strany za zády příliš nevěřím, že by se onen nešťastný červenec 2011 dal jen tak jednoduše vymazat z paměti, ale možné je všechno. Alespoň konzervativci by tomu rádi věřili. Frederick Kagan s Kimberly Kagan mají ve stejném časopise dokonce článek s názvem A Winnable War, kde hned na počátku píší:
But both panic and despair are premature. The coalition has made significant military progress against the Taliban, and will make more progress as the last surge forces arrive in August. Although military progress is insufficient by itself to resolve the conflict, it is a vital precondition. As the New York Times editors recently noted, “Until the insurgents are genuinely bloodied, they will keep insisting on a full restoration of their repressive power.” General David Petraeus knows how to bloody insurgents—and he also knows how to support and encourage political development and conflict resolution. He takes over the mission with the renewed support of the White House.
Generál Petraeus je skutečně jeden z nejlepších velitelů své generace a své schopnosti prokázal jak v Iráku, tak při práci na koncepčních dokumentech a během přesvědčování politiků doma ve Spojených státech. V historii jsou příklady vojevůdců, kteří dokázali zvrátit složité situace a nevýhody obrátit ve svůj prospěch. Není jich ale zase tolik. Jsem zvědav, jestli se generál Petraeus bude mít šanci zařadit mezi ně.
Obecně se od něj očekává, že vrátí zpět na koleje jinak správnou strategii vypracovanou Stanleym McChrystalem. Předpokládá se, že díky svým diplomatickým schopnostem přesvědčí Afghánce (vládní a Talibance) i Pákistánce, aby se začali chovat rozumněji, civilní tým s ním bude spolupracovat bez větších problémů a bude mít větší vliv na spojence. Ale hlavně (soudě podle četnosti zmiňování by to mohlo být na prvním místě) uvolní McChrystalova přísná pravidla pro používání síly (rules of engagement), takže se bude moci zase ve větší míře používat mimo jiné letectvo a dělostřelectvo. A pokud ještě vpustí zpátky na základny masového výrobce hamburgerů, bude to úplně bezvadné.
Barack Obama přislíbil Davidu Petraeusovi pomoc. Myslím, že by mohl začít tím, že by pokračoval ve výměnách. Zralí na odchod jsou jak zvláštní velvyslanec Richard Holbrooke, tak velvyslanec v Afghánistánu Karl Eikenberry (Joe Bidena se vyměnit asi nepodaří). Jestli by to pomohlo k vítězství, není o nic jistější, než jmenování generála Petraeuse, ale každopádně by to ničemu neuškodilo. David Petraeus bude potřebovat na civilní straně partnery a ne chlapíky, kteří už teď jsou přesvědčeni, že v souboji s armádou vyhráli.
Odhadovat, co se stane za rok je ztráta času. Přemýšlet o něčem se ale musí. Proto vám nakonec doporučím případnou otázku, kterou položil neorealista Stephen M. Walt na svém blogu:
Are there good historical examples where a great power withdrew because a foreign military intervention wasn’t going well, and where hindsight shows that the decision to withdraw was a terrible blunder? If there are plenty of examples where states fought too long and got out too late, are there clear-cut cases where states got out too early?
Kdo by se trápil s nějakými generacemi
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 6. 2010
Před deseti dny navštívil premiér Vladimir Putin Ústřední aerohydrodynamický ústav. Předváděli mu zde stíhací letoun T-50, který se má stát za nějakých pět let prvním „od základů“ novým typem letounu zaváděným do služby od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. První fáze prý stála už 30 miliard rublů (cca 20,5 miliardy korun) a na druhou fázi bude zapotřebí dalších 30 miliard (pravděpodobně to bude víc, ale o tom se zatím ani nespekuluje).
„This machine will be superior to our main competitor, the F-22, in terms of maneuverability, weaponry and range,“ Putin told the pilot after the flight, according to an account on the government website. Putin said the plane would cost up to three times less than similar aircraft in the West and could remain in service for 30 to 35 years with upgrades, according to the report.
Zdá se, jakoby soupeření se Spojenými státy bylo tím hlavním motorem. Respektive soupeření s jediným stíhacím letounem „páté generace“ ve službě F-22 Raptorem, který zatím ještě sjíždí z výrobní linky, ale s ruským suchojem asi příliš soupeřit nebude, protože výroba bude zanedlouho zastavena.
Když se loni objevily první obrázky nového stroje, všichni čekali, co se z toho vyklube. „Pátá generace“ zněla dobře. Nyní se zdá, že to je všechno trochu komplikovanější. T-50 údajně nesplňuje některé podmínky pro to, aby mohl být považován za letoun zatím poslední generace jako F-22.
The T-50 develops the ultrasonic speed in a regular operation mode. Fourth-generation jets had to use the afterburner for the purpose. The T-50 engine consists of the digital control system and the plasma ignition system. The engine and the advanced construction of glider give the jet extra high maneuvering abilities. Russian specialists are working on the next generation of engines that are said to improve the flight performance of the T-50. The stealth technology, a mandatory requirement for a fifth-generation fighter jet, has not been fully developed for T-50. It is worthy of note that the T-50 is the stealthiest plane among all Russian warplanes. However, US specialists sacrificed additional maneuvering ability to make the F-22 stealthier. Experts say that Russian engineers will most likely choose the maneuvering capability between the two qualities.
Nový stroj také postrádá některou požadovanou elektroniku pro „pátou generaci“. Nicméně, alespoň něco by měli vyvinout Indové, kteří by se také měli podílet na výrobě nového stroje. T-50 předčí v některých charakteristikách F-22 (rychlost, dolet), ale nikdy jím nebude, byť si to premiér Putin přeje. Kdo by se tím ale trápil. Podle všeho má ruský letoun T-50 na rozdíl od amerického Raptora budoucnost zajištěnou. Zvláště když jeden má stát sto milionů dolarů, což je hluboko pod cenou toho, co mohou nabídnout USA.
The jets are slated to be available for countries to buy between the year 2015 and 2017 and expected to be sold for about $100 million each. India is on-track to add up to 250 of these jets to their air force. Ruslan Pukhov from the Centre for Analysis of Strategies and Technologies thinks “some countries will buy it for economical reasons, because the Russian fifth-generation jets would be much cheaper than those from the United States.” Pukhov adds that the jet, being a cornerstone of Russian military hardware, will be used to display to the world Russia’s technological potential. “That’s why it’s so important to show that we are able to innovate; we are able to produce something outstanding,” Pukhov said.
A co Rusové vytáhnou na F-35? Tedy až vstoupí do služby.
Současné trendy ve zpravodajství
Autor: Petr Z. Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 25. 6. 2010
La surveillance du Transsibérien, Coolies chinois soupconnés d'être des espions japonais et conduits devant un commandant russe (1904); Le Patriote Illustré via Wikimedia Commons
Letos v březnu jsem se v rámci kurzu Intelligence and national security účasnil i semináře s Johnem Pradosem, což je senior fellow při National Security Archive. Národní bezpečnostní archiv (NSA) je nevládním institutem, který se zabývá získáváním odtajněných dokumentů (na základě Freedom of Information Act), jejich zveřejňováním a vypracováváním analýz. NSA je tedy poměrně unikátní prostředí, kde se střetává akademická sféra se zpravodajskými kruhy a byrokratickou mašinérií.
V současné (nejen americké, ale na ní je zaměřena většina publikací) zpravodajské komunitě dochází hned k několika výrazným vývojovým trendům (zde jsou ty nejzajímavější) – mezinárodní spolupráci (liaison), čerpání z otevřených zdrojů (OSINT) a většímu důrazu na „need to share“ (potřebu dělit se o informace, což jde proti tradičnímu étosu, kdy každý zpravodajec měl vědět jen to, co bylo nezbytně nutné pro výkon jeho práce). Operační terén a procesy v rámci zpravodajství se tím mění a my se zde budeme v krátkosti zabývat jak a také implikacemi pro občany.
Spolupráce mezi zpravodajskými službami různých států je označována za nejdynamičtější aspekt zpravodajství po roce 2001. Zatímco dříve byly hlavními uzly spolupráce takzvaných Pět očí (USA, Británie, Kanada, Nový Zéland a Austrálie) a Evropa (Bernský klub), nyní je spolupráce mnohem méně hierarchizovaná a více-kanálová. Liaison často bují nezávislé na zahraniční politice a informace jsou například pragmaticky sdíleny na nadstandardní úrovni mezi Izraelem a různými arabskými státy. Základními motivy spolupráce je výměna (něco za něco), dělba práce a snižování nákladů. V dlouhodobém měřítku se ovšem projevuje i vliv společných zkušeností, operací a neformální vztahy.
Rozvoj liaisonu má ovšem i své stinné stránky. Mimořádná předávání (extraordinary renditions) zadržených osob do zemí s volnější legislativou je asi tou nejviditelnější, ale mezinárodní spolupráce značně komplikuje i státní dozor nad zpravodajskými službami. Ty se totiž čím dál častěji ohánějí tím, že nemohou poskytnout dané informace kontrolním orgánům, protože pocházejí z mezinárodní spolupráce. Liaison je totiž jednou z neutajovanějších částí zpravodajství. Často je argumentováno, že poskytnutí informace by mohlo poškodit vztahy se zemí, od které informace pochází, snížit úroveň spolupráce a tím i nepřímo ohrozit bezpečnost státu.
Zpravodajství z otevřených zdrojů je vzhledem k rychlému rozvoji informačních technologií a objemu digitalizovaných dat díky nim přístupných (mají se zdvojnásobovat každý rok a půl) nutnou devizou každé zpravodajské služby. Realitou ovšem zůstává, že v tomto státní zpravodajské služby pokulhávají za těmi privátními, čemuž se zde věnovat ovšem nebudeme, protože privatizace zpravodajství zatím ČR příliš nezasáhla.
Často je OSINT vyobrazován jako až zázračný nový prostředek. Faktem ovšem zůstává, že přinejmenším u některých zpravodajských cílů nemůže OSINT plnit jinou než kontextuální roli. Na druhou stranu, tuto roli by měl plnit u všech zpravodajských procesů. I přesto, že jde o informace z otevřených zdrojů, neznamená to, že i výsledný produkt bude možno volně šířit. Analýza je hlavní přidanou hodnotou zpravodajství, ale především je většina analýz doplněna o některý zdroj mimo zdroje otevřené a pravidla utajování pak obvykle velí nastavit stupeň utajení na nejvyšší možný dle nejcitlivějšího zdroje. Nehledě na fakt, že procesy utajování často vedou po specifických cestách. John Prados dal k dobru historku, kdy žádal po nejmenované službě jeden dokument, a to hned několikrát, pokaždé dostal jinou začerněnou (tedy utajenou) část a takto mohl dokument následně složit de facto celý.
Need to share a tedy určitá forma spolupráce není jen na mezinárodní spolupráci, ale i na mezi-agenturní. V USA se pro tyto účely vyvíjí a užívá tzv. Intelpedia, tedy podobný systém jako Wikipedia, kde k jednotlivým okruhům jsou dodávány nové a nové informace a ty jsou dostupné celé zpravodajské komunitě dle různých vrstev utajení.
Tento systém má být jakýmsi technologickým řešením pro problém nedostatečného spojování střípků informací (connecting the dots), kdy jednotlivá data či informace nejsou dostatečně sdílena a propojována a uniká tak celistvý obraz cíle či hrozby. Zmiňovaný problém byl snad nejčastěji citován v souvislosti s útoky z 11 září. Systém Intelpedie ovšem přináší novou řadu problémů, a sice že bude při sběru a zanášení informací kladen větší důraz na fakta, než na úmysly. Dále, poněkud zlověstnějším obrazem je, že může napomoci větší politizaci zpravodajství, kdy skupina politiků mající určitý zpravodajský zájem a zároveň páky na zpravodajskou komunitu (jako jsme toho byli svědky před invazí do Iráku) bude moci nepřímo ovlivňovat nejen zpravodajské výstupy, jak tomu mohlo být doposud, ale i zanášené informace do systému.
Problematika je samozřejmě mnohem složitější než výše uvedený nástin. Faktem ovšem zůstává, že charakter zpravodajství se postupně mění a týká se to i českých zpravodajských služeb. Nové trendy přinášejí nové možnosti, ale i nové problémy, které by měly být diskutovány a analyzovány. V českém prostředí, kdy stále chybí vnější kontrola Úřadu pro zahraniční styky a informace, je otázka zpravodajství stále na vedlejší koleji. Což je škoda, protože to je nejen zajímavé téma, ale i záležitost, která se může úzce dotýkat občanů (viz některé příklady nahoře uvedené). Nezájem politiků bohužel pouze zrcadlí nízké povědomí občanů (s výjimkou některých nestátních organizací) o zpravodajství, které lze opět ilustrovat na Pradosově historce, kdy nejčastěji hledaným pojmem na známém portálu CIA není nic jiného než výraz „UFO“…
Vyhození generálové a otázky
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 24. 6. 2010
Odstřelovač v Ghazní; Foto Tech. Sgt. J.T. May III, U.S. Air Force
Nechci vás otrávit dalším textem o Stanleym McChrystalovi a Davidovi Petraeusovi, ale těžko se tomu vyhnout. Je to docela důležité. Každopádně vás chci upozornit na dva texty, které mě zaujaly a případu se dotýkají, ale jsou jiné, než ostatní.
Nehodlám se tedy pouštět do další analýzy, co bude znamenat příchod generála Davida Petraeuse do Afghánistánu. Odpověď bohužel zní: výsledek může být pozitivnější, než kdyby velel Stanley McChrystal, ale také se může setkat se zásadními problémy. Nicméně, na okraj, je jistě zajímavé se ocitnout podruhé za tři roky ve stejné, zdánlivě beznadějné, situaci a pokoušet se zachránit republikánského, respektive demokratického prezidenta. Jednou z možných nevýhod, či nepříjemností je, že každý Petraeusův krok bude porovnáván s tím, co dělal v Iráku, i když stokrát řekne, že jsou to zcela jiné války.
První ze zmiňovaných dvou textů napsal Thomas Ricks v New York Times. Jde o komentář s hezkým titulkem „Zbav se generála, vyhraj válku“. Reaguje v něm na výtky, či obavy, že se „koně nemění uprostřed proudu“. Tedy že výměna Stanleyho McChrystala poškodí americké úsilí v Afghánistánu, protože jeho nástupce se bude muset přizpůsobit operačnímu prostředí, přizpůsobit si plány a velení sobě a bude muset navazovat přetrhané vztahy s Afghánci (na rozdíl od většiny Američanů měl McCrystal velice dobré vztahy s prezidentem Hámidem Karzáím). Řekl bych, že tohle byly ostatně důvody, na které sázel Stanley McChrystal před odvoláním.
Thomas Ricks ukazuje, že vyhazovat vysoké důstojníky během války není nic neobvyklého a že pěchota by se, podobně jako námořnictvo a námořní pěchota, měla k dobré tradici zbavování se „selhávajících“ a „zkostnatělých“ důstojníků vrátit.
Back in World War II, the Army had no qualms about letting officers go; at least 16 of the 155 generals who commanded divisions in combat during the war were relieved while in combat. George Marshall, the nation’s top general, felt that a willingness to fire subordinates was a requirement of leadership. He once described Gen. Hap Arnold, chief of the Army Air Forces, as a fine man, but one who “didn’t have the nerve to get rid of men not worth a damn.”
Marshall had plenty of nerve: in 1940 and ’41, as war loomed, he forced into retirement several hundred officers he deemed too old and slow to be effective. When the commandant at Leavenworth, Brig. Gen. Charles Bundel, told him that updating the complete set of Army training manuals would take 18 months, Marshall offered him three months, and then four months, to do the job. It can’t be done, Bundel twice responded.
“You be very careful about that,” Marshall told him in a telephone conversation.
“No, it can’t be done,” Bundel repeated.
“I’m sorry, then you are relieved,” Marshall said.
Docela inspirující a to nejenom pro válku. Druhý zajímavý text týkající se této kauzy napsal Gregg Easterbrook. Má titulek „McChrystal ‚scandal‘ is phony“ a autor se v něm snaží ukázat, že odvolání McChrystala má řadu zajímavých otazníků, kterým nikdo nevěnuje příliš pozornost, ale které jsou důležité (zní to trochu spiklenecky, ale některé body jsou trefné):
- Většinu poznámek, které mu jsou připisovány, neřekl McChrystal, ale pobočníci, nebo poradci;
- skandál vypuknul dříve, než měl kdokoli možnost si přečíst článek, který se na internetu objevil teprve v úterý večer a v tištěném časopise až v pátek (to není zcela pravda, že by text v Bílém domě nečetli, podle některých informací dostali už v pondělí kopii v pdf);
- média kritizují McChrystala za to, že mluvil s médii;
- skandál nemá co do činění s podstatou;
- skandál je zaměřen na Bílý dům, což všichni milují;
- proč se mlčí o smrti vojáka Pata Tillmana, respektive o následné roli Stanleyho McChrystala (podle některých obvinění se měl podílet na falšování důkazů);
- kde byl tisk se svou kritikou předtím;
- vhodným trestem pro McChrystala by bylo nevyhodit ho.
-
Procházíte archivy Červen 2010
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments