Archiv kategorie Koncepty | Concepts

Boj proti povstalcům

Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 8. 7. 2010

V dubnu jsem zde psal o brožuře Zkušenosti z operací 2/2010 Boj proti povstalcům, kterou vydalo Velitelství výcviku – vojenská akademie, Institut doktrín. Stěžoval jsem si tehdy, že byť bych onu publikaci chtěl, nedařilo se mi ji získat, protože byť nebyla utajená, nebyla tak zcela veřejná.

Všechny materiály, ze kterých plukovník Tomáš Rak čerpal se dají přitom najít na internetu. Respektive dva z nich legálně, třetí na WikiLeaks: The LAV III in counter-insurgency warfare – tactical lessons learned od Benjamina J. Richarda, U.S., Indonesian Marines Patrol Java od Andrewa S. Avitta a Patrolling, intelligence and Information Operations News Letter No. 05-27. A stačí se podívat třeba na U.S. Army & Marine Corps Counterinsurgency Center (doporučuji odkaz „Knowledge“), či na dobře známý web Small Wars Journal, hlavně na diskuse pod texty, aby se člověk dozvěděl možná i více detailů o nasazení v Iráku a Afghánistánu, než v uvedené brožuře.

Nicméně, jedna dobrá duše mi ji sehnala, takže jsem si ji mohl přečíst. Bohužel kvůli zaneprázdněnosti jsem se k tomu, abych o ní napsal, dostal až teď. Ale lépe později, než nikdy.

Counterinsurgency, neboli boj proti povstalcům je na těchto stránkách už rok poměrně častým tématem. Uvedená publikace z Vyškova patří k textům, který se ani tak nezabývá teoretickými aspekty, jako praktickou zkušeností (lessons learned) jedné jednotky ze dvou míst v Iráku. Konkrétně jde o TF Bandit, jehož jádro bylo tvořeno 1. praporem 37. obrněného pluku pěchoty. Jednotka byla v roce 2006 nasazena nejprve v provincii Niniveh a poté v Anbáru.

První část publikace se hodně věnuje budování předsunutých postavení a zkušenostem při jejich výstavbě. Jednotce se velice osvědčily tanky M1A1 jak při výstavbě, respektive zajištění okolí, tak i jako „pozorovací stanoviště“. Podobně vhodným prostředkem v zastavěném terénu byla i bojová vozidla pěchoty Bradley.

Nasazení TF Bandit v prostoru provincie Niniveh potvrdilo, že obrněná bojová technika má v soudobém bojišti v zastavěném prostoru stále velký význam. Tanky M1 Abrams a bojová vozidla pěchoty M2/M3 Bradley nasazovaná spolu s jednotkami iráckých ozbrojených sil se ukázaly jako velmi účinný prostředek ničení nepřítele. Těžké obrněné jednotky byly rozhodující součástí bojové síly…

Další část brožurky se věnuje konkrétním zkušenostem a doporučením pro provádění COIN na úrovni roty a čety. Tato pasáž může chvílemi připomínat rady Mistra Suna v nějakém strohém překladu – a že jich v češtině, ne příliš šťastných, vyšlo několik. Například:

Jestliže hovoříte se 100 osobami, něco užitečného vám řekne zhruba 15 z nich a možná tři se stanou informátoři. Nicméně, hovoříte-li se 100 lidmi, začínáte s každým z nich navazovat vztah…
Hlídkám je třeba dát co nejvíce užitečných informací. Je lepší stanovit více úkolů, které jsou hlídky schopné snadno splnit, než nedělat vůbec nic…
Je třeba provést podrobnou analýzu situace nepřítele a formulovat ji jednoduchými a srozumitelnými pojmy tak, aby ji podřízení správně pochopili…

Jednotlivé rady a postřehy dokumentují zásady provádění protipovstaleckých operací zaměřených na získání podpory civilního obyvatelstva. Jde o klasické a dobře známé úvahy, které jsou doprovozeny ukázkou konkrétního rozhovoru, získáváním informátorů, poskytováním zdravotní péče apod.

Publikace z Vyškova by v anglosaském, či frankofonním prostředí zapadla, protože podobných textů, jak praktických, tak teoretických, se v posledních letech vyrojilo velké množství. V českém prostředí je ovšem její vydání záslužným činem, protože pokud se nepletu, žádná podobná publikace v češtině neexistuje (pokud o nějaké další víte, dejte mi vědět). Tato brožurka mužů dobře plnit svůj úkol – na malém prostoru seznámit vojáky, kteří například vyjíždějí do misí, se základními zkušenostmi s COIN. Osvěžením jsou i fotografie, byť ne příliš v dobré kvalitě.

Vytknul bych pouze jazyk a stylistiku. Text je totiž místy velice toporný. A drobná poznámka na okraj, nebyl jsem si jist, co je cílem publikace – zda jde pouze o představení několika konkrétních postřehů vojákům, kteří o COIN nevědí nic, či jestli byla ambice vyšší. V prvním případě by bylo vše v pořádku, v druhém nikoli. Postrádal jsem například alespoň několika stránkový úvod, který by COIN uvedl do širších historických souvislostí.

Publikace vyšla v pěti stech výtiscích. Snad to bude stačit, aby se dostala do rukou těm, kteří ji mohou nejvíce využít – k vojákům, kteří vyjíždějí do Afghánistánu (byť Irák není Afghánistán, přesto jsou některé zkušenosti přenositelné). Dostává se k těm, kteří ji mohou využít?

,

7 komentářů

Jak dobýt pevninu

Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 29. 6. 2010

Následující video nepotřebuje žádný rozsáhlý komentář. Jen pár poznámek. Kredit musím dát blogu DefenseTech, kde jsem jej objevil. Jde o představu kombinované obojživelné operace podle Marine Corps Combat Development Command. Jsou v ní zapojeny všechny prostředky od satelitů, strategických bombardérů, přes Ospreye až po vyloďovací plavidla a jednotlivé vojáky. A konečně, při sledování tohoto desetiminutového videa, které vřele doporučuji, jsem si znovu připomněl starou pravdu, že pro Spojené státy je problematické vedení operací v oblastech, které nemají přímý přístup k moři.

,

5 komentářů

Afghánistán, prezidentův odchod a Evropa a ČR

Autor: František Kříž Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 13. 6. 2010

František Kříž působil řadu let v ozbrojených silách. Po odchodu z armády byl do letošního jara bezpečnostním expertem českého PRT v Lógaru. Toto je jeho první příspěvek na OWOP, kde jej vítám.

Po přečtení několika článků, názorů týkajících se rezignace německého prezidenta Horsta Köhlera kvůli výrokům o německých vojácích, nebo, možná lépe řečeno, kvůli „přítomnosti a činnosti“ Bundeswehru v Afghánistánu, si musím položit jednu otázku (v žádném případě ne zaujatě a xenofobně): Neztrácí Evropa pud sebezáchovy? Není tato věc další ústupek Evropské unie vůči islámskému světu? Nevyjádřil německý prezident to, co se snaží většina politiků a diplomatů maskovat a zaobalovat?

Současná „riziková společnost“ musí z globálního pohledu čelit novým hrozbám a novým rizikům. Proto vznikají i nové koncepty a přístupy k řízení bezpečnosti na národní a mezinárodní úrovni. Nejen Česká republika prochází, především pod tlakem zemí Evropského společenství, obdobím politické, ekonomické a sociální integrace. Jedná se o složitý proces, ve kterém sehrává bezpečností politika státu, jako jeho neoddělitelná součást, klíčovou roli.

V Německu sílí tlak na to, aby byla mise v Afghánistánu ukončena a Bundeswehr stažen. Zde na OWOP zaznělo, že

„debata v Německu je o tom, že by němečtí vojáci neměli sloužit v misích, kde mohou zabíjet civilisty“.

Ale to je diskuse, která jde špatným směrem. Nikdo nechce zabíjet civilisty, obecně řečeno, nikdo nechce zabíjet lidí, pokud to není poslední možnost a pokud k tomu není vzhledem k okolnostem (ochrana osob, ochrana majetku, zamezení velké škody na lidských životech apod.) přinucen. Na obranu má legální právo.

Podstatou konfliktu současnosti není střet regulérních armád s řádným označením (oděv, hodnosti, státní a jednotkové označení, označení techniky apod.). V Afghánistánu stojí proti regulérní armádě „ozbrojenec“, který až na zbraň či výbušninu vypadá stejně jako další miliony obyvatel oblasti. Z výše uvedeného důvodu by debata měla být jasná a především otevřená a měl by být jasně definován cíl proč tam Bundeswehr je a případně bude. (Poznámka na okraj: to stejné se týká MO, MZV a AČR po současných volbách.)

Reakce v Německu je stáhnout se, neboť všichni byli přesvědčeni o tom, že to je mise mírovo-budovatelská a humanitární. Proč si to mysleli, když Američané, a nejen oni, celou dobu vedou bojové operace za použití bojových vrtulníků a s podporou dělostřelectva a bitevního letectva?

Podívejme se nyní na stav v Afghánistánu, kde již padl tisící voják amerických ozbrojených sil. Vláda prezidenta Karzáího je zkorumpovaná, slabá, neúčinná a dá se říci i neschopná. Policii (ANP) chybí základní dovednosti a její práce je více vojenská než policejní. Armáda (ANA) nehraje v terénu rozhodující roli, i přesto, že je vyzdvihována ze strany ISAF a EUPOL. Jinými slovy, není jedním z hlavních hráčů v Afghánistánu. Taliban a jiné protivládní a protikoaliční síly (HQN) prokazují svou odolnost a odhodlanost (viz útoky na americké základny v Bagramu a Kábulu) a hraje pro ně čas. O tom by se měla vést diskuse.

Abych ilustroval svůj pohled na věc, uvedu jeden příklad. V minulosti přední představitelé tajných a bezpečnostních služeb ČR, včetně ředitele Vojenského zpravodajství, informovali zahraniční výbor Poslanecké sněmovny o rozruchu kolem karikatur proroka Mohameda a o pohledu a vlivu muslimského světa na Evropu a na Českou republiku. Jeden ze závěrů byl, že Evropa čelí určitým skrytým snahám posílení islamizace. Na druhé straně se několik týdnů po zveřejnění karikatur objevilo prohlášení ministrů zahraničí zemí EU, které bylo nepřímou omluvou. Nic na tom nemohlo změnit to, že některé země s formulacemi nesouhlasily a braly je jako ústupek muslimským zemím.

Můj pohled na odstoupení, kritiku německého prezidenta Horsta Köhlera a různé zprávy ohledně Afghánistánu je následující:

  1. Přikláním se spíše k bonmotu syrského presidenta Asada, že neexistuje konflikt civilizací, ale pouze střet mezi těmi, kdo civilizovaní jsou a mezi těmi, kteří civilizovaní nejsou. V určitém ohledu jakoby Evropa ztrácela pud sebezáchovy. Někdo dokonce říká, že jej již ztratila. V posledních dvaceti letech se západní civilizace stala obětí zvláštní ideologie, která pod vlajkou demokracie a zachování klidu chce ve všem vytvářet harmonii a soulad. Proto se dnes dozvídáme, že původní obyvatelstvo a starousedlíci se musejí chovat tak, aby nepobuřovali imigranty, aby byli tolerantní apod. Jedná se o to, že Evropská unie vykazuje mimořádnou toleranci jak vůči diktaturám, extremismu, tak vůči teroristům. Radikálové všeho druhu mohou nerušeně působit a využívat výhody evropského systému – pokojný život, krytí, sociální dávky, podpora různých komunit apod. V případě, že někdo zakročí, okamžitě dochází k protestům, ničení majetku (Francie), organizování řízených protestů. Viz poslední události ohledně volna pro děti ze školy, aby mohli jít protestovat. Je nutné se ptát v čím jménu a pro koho, v jakou věc a v jaký prospěch?
  2. Pokud by chtěl někdo vymýtit terorismus a antisemitismus, musel by začít také u evropských ministerstev sociálních věcí. My (Evropané) si myslíme, že naše vstřícnost je součástí velkorysého přístupu moderních demokracií. Naopak. Podle různých hodnocení jsou Evropané požitkáři, kteří myslí jen na svůj luxus a pohodlí a již dávno nejsou vládcové imperií. Evropa nezvládá svoji obranu a je zralá na dobytí. V mnoha zemích Evropy jsou již oblasti, kde neplatí zákon dotyčné země, ale například šaríja. Současná Evropa je natolik tolerantní, že to hraničí se ztrátou vlastní identity.
  3. V Evropě v současné době neexistuje shoda nad tím, jak čelit dnešním hrozbám. Ba naopak, v některých zemích dochází k určitému ustupování zlu a to by mělo být varování. Evropa se stává pacifistickou a je známo, že pacifismus není schopen vnímat některá nebezpečí a podceňuje je. Představa, že by se EU mohla dostat do válečného konfliktu ve stejném rozsahu jako USA (i s oběťmi), je pro mnoho evropských politiků nepředstavitelná. EU zkrátka není připravena na silová řešení.

Jakýkoliv emotivní a především negativní poměr k islámskému světu, muslimským zemím a jejich obyvatelům musí ustoupit stranou. Je nutné definovat skutečného Zobrazit další »

,

8 komentářů

Jak se vládne Indii, aneb COIN trochu jinak

Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 17. 5. 2010

Odpočívající vojáci Yorkshirského regimentu v Afghánistánu; Foto John Burke (květen 1879), The British Library

Jednou to muselo nastat. Když v roce 2001 přišel do Pentagonu Donald Rumsfeld, byl rozpočet 291,1 miliardy dolarů (357,72) miliard v dnešních dolarech. Dnes je to 708 miliard dolarů. A jak se zdá, přišel čas na změnu – američtí stratégové nenápadně přesouvají pozornost a tvrdí, že rozsáhlá counterinsurgency kampaň stojí příliš peněz a je příliš dlouhá. Zdá se, že se Pentagon připravuje na nevyhnutelné snížení rozpočtu, které nastane v blízké budoucnosti.

Jak píše Nancy A. Youssef v textu Pentagon rethinking value of major counterinsurgencies na McClatchy důvodem těchto úvah je především domácí ekonomická krize a nutnost škrtů. Zároveň ale vzniká i pocit, že aplikace COIN ve velkém „konzumuje“ příliš materiálu, který musí být nahrazován a málokdy končí jasným vítězstvím, nebo prohrou. Někdo by na tuto výtku mohl dodat, že podstatou COIN nejsou kinetické operace, takže vítězství se nedá posuzovat tradičním pohledem, respektive se na něj musí čekat déle, ale času je asi málo…

Každopádně zajímavé jsou nápady, jak si stratégové v Pentagonu představují operace COIN v budoucnosti. Nápadně to alespoň částečně připomíná hi-tech verzi britského ovládání Indie.

Many Pentagon strategists think that future counterinsurgencies should involve fewer American ground troops and more military trainers, special forces and airstrikes. Instead of „fighting them there so we don’t have to fight them here,“ as former President George W. Bush once defined the Afghan and Iraq wars, the Pentagon thinks it must train local populations to fight local insurgents. The military calls it „foreign internal defense,“ although some have a pithier name: counterinsurgency light. The new kind of counterinsurgency is „for the indigenous people and a handful of Americans,“ said Joseph Collins, a professor at the National Defense University, a Pentagon-funded institution that trains officers and civilians.

Jako příklady „foreign internal defense“ (zajímavá frázička, uvidíme, jestli se ujme) jsou uváděny Jemen a Pákistán. V prvním případě USA poskytly okamžitě poté, co se loni o Vánocích „medializoval“ problém prostřednictvím jednoho mladého Nigerijského teroristy, lidi na výcvik a 70 milionů dolarů vojenské pomoci. Ve druhém probíhá rekordní počet útoků bezpilotních letadel podél afghánsko-pákistánské hranice, Pákistán má v příštích pěti letech dostat 7,5 miliard dolarů vojenské pomoci a s pákistánskými silami spolupracuje na 100 příslušníků speciálních sil v rámci výcviku.

O změnách v přístupu, bez větších podrobností mluví jak ministr obrany Gates, tak předseda sboru náčelníků štábů admirál Michael Mullen. Ten už prý nechal zadat studii, jak by měl v budoucnosti probíhat výcvik amerických sil a jak by mělo vypadat jejich vybavení. Znovu se mimochodem derou do popředí plány na klasické vojenské operace, což neznamená, že poslední COIN lekce mají upadnout v zapomnění. Ale kdo ví, co bude za pět let…

The shift to a lighter form of counterinsurgency also incorporates the Obama administration’s national security view, which calls for getting troops out of Iraq and Afghanistan. U.S. forces are set to begin leaving Afghanistan in July 2011, and a U.S. withdrawal from Iraq is to be complete by the end of that year. It also, military strategists said, allows the United States to prepare better for a future war that would be fought against another country, not against relatively amorphous terrorist groups. U.S. officials acknowledge that since 9/11 there’s been little training for the kind of coordinated land, sea and air battles that have characterized most of the United States’ previous conflicts.

Experti očekávají, že snížení amerických výdajů na obranu je nevyhnutelné. Téměř po každém větším konfliktu v historii se rozpočet vrátil na předválečnou úroveň do dvou let (s připočítanou inflací, samozřejmě). Jak říká James Quinlivan z RANDu, tentokrát nebude ale pokles tak radikální, protože nedojde k „jasnému vítězství“ nad teroristickými skupinami jako je Al Kajda, takže nebude možné provést velké snížení rozpočtu.

, , ,

Žádné komentáře

Několik otázek – všechno je totiž o informacích

Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 14. 5. 2010

Henri Regnault - The Spy; Wikimedia Commons

Ondřej Rajkovič napsal pod jeden svůj starší příspěvek komentář s několika otázkami, které asi můžete zodpovědět pouze vy, vojáci. Vzhledem k debatě mimo jiné o hodnostech Ondřejův komentář „zapadl“. Proto si ho dovoluji „vytáhnout“ a udělat z něj příspěvek, protože by mně samotného zajímaly vaše názory.

Nejnovější A-Report (číslo 05/2010) přináší mimo jiné i reportáž z patroly Průzkumného odřadu. Nejedná se sice o moji oblíbenou aeromobilní patrolu, ale o vozidlovou patrolu. Jejím cílem byl distrikt Charkh o kterém se zde zmínil i Ivo.

Ivo:
za 3. kontingentu a dále bylo naprosto nemyslitelné, aby se do Khervaru jelo po silnici a do Charku bylo povolení pouze v MRAPech (v reálu vždy letecky) a do Baraki Barak pouze na distriktní centrum po jedné „prověřené“ silnici.

Je tedy očividné, že se dějí změny a to s sebou přináší 2 otázky:

  1. Změnila se bezpečnostní situace v Lógaru natolik, že je možné vysílat patroly i do „méně přátelských“ distriktů jiným způsobem než v minulosti? (Dingo ani Iveco nejsou MRAP)
  2. Pokud se bezpečnostní situace nezlepšila proč tedy najednou taková změna?

Věřím, že na tyto dvě otázky odpoví víc lidí a že podnítí další diskusi.

Přidám, ale další bod o kterém je možno v souvislosti s operacemi lehké pěchoty (což v rozměru PRT znamená PzO) diskutovat.

Nebudu nijak zastírat, že už několik týdnů studuji americkou příručku pro COIN operace na úrovni roty. Množství informací které je tam obsaženo zde nebudu rozebírat (všechny zájemce odkazuji na CALL Newsletter No. 08-05 z února 2008). V drtivé většině se tam klade důraz na důkladnou zpravodajskou činnost, zaznamenávání a následnou analýzu informací. Zde budu opět citovat reakci Iva na OL4F:

Ivo:
Zdravím OL4F, řekl bych, že jste ze 102. PzPr, takže konečně zpřízněná duše :-).
Ačkoliv z článku jasně vyplývá, že jste v Khervaru byli, musím říci, že jsem si toho nebyl vědom. Řekl bych, že to mimoděk poukazuje na 2 věci.
1. Nejsem si jist, zda z patroly vznikla nějaká průzkumová zpráva (ať už patrol report, debriefing, road book nebo cokoliv jiného). Pokud ano, do databáze se rozhodně nedostala. To stejné platilo pro oblast Charku. Paradoxně ve chvíli kdy se uvažovalo o podobných patrolách, nejlepším zdrojem alespoň povrchních informací byli FAC (dost jezdili s Američany) a ta část civilní části, která pamatovala začátky. Suma sumárum, v mnohém jsme začínali prakticky od začátku. To samé platí pro distrikt Azra (kde podle mých informací byl 1. a 2. kontingent alespoň 2x). Jako průzkumník musíte být jistě naštvaný, že veškerý výsledek Pz činnosti (pokud není předán tomu, kterému může následně pomoci) je velmi malý.

Možná, že se zde budu pokoušet o něco podobného, co se odehrává na Small Wars Journal blogu a nebo na blogu USA and USMC COIN Center. Toto fórum čte dost příslušníků jak 43.výsadkového praporu tak i 102.průzkumného praporu a (možná) i 601.skupiny speciálních sil. Ptám se tedy:

  1. Je současný systém předávání informací (a zejména těch zpravodajských) v PRT (a zejména na jednotlivých MOTech a v odřadu PzO) funkční, efektivní a dostatečně „user friendly“?
  2. Co vy osobně by jste rádi změnili tak, aby zaznamenávání informací, jejich následná analýza, ukládání a předání dalšímu kontingentu bylo efektivní?
  3. Jakému způsobu prezentace těchto informací dáváte přednost – elektronické databáze, papírové formuláře a složky, diagramy, zaznačování údajů do diagramů/map v papírové podobě?

Věřím, že se zde najde dostatek lidí, kteří na tyto otázky odpoví a že už v blízké době (a to bude záležet i na mě a kvalitě a rychlosti mé práce) zde bude moci být odprezentován nový přístup k zpracování a analýze informací v rámci operací MOTů a PzO (pokud vše půjde dobře a František Šulc to povolí tak bych zde možná i uveřejnil celý projekt – ale to je zatím hudba budoucnosti, ne sice příliš vzdálené, ale pořád budoucnosti).

Doufám, že se Ondřej na mně nebude zlobit jednak za vytažení komentáře a pak také za drobné (opravdu drobné) úpravy textu. A budu samozřejmě šťastný, pokud se na těchto stránkách bude moci objevit Ondřejův projekt.

, , ,

23 komentářů

Budoucnost ve hvězdách

Autor: Dusan Rovensky Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 17. 3. 2010

Přebal knihy Starship Troopers (americké vydání z roku 1961)

Když jsem si před více než rokem koupil knihu Starship Troopers (Hvězdná pěchota) od Roberta A. Heinleina, tak mě okamžitě nadchla. Nebudu zde rozebírat nepodobnost se stejnojmenným filmem z roku 1997, ale chtěl bych poukázat na kvality výše zmíněné knihy a jednu konkrétní pasáž. Její četba je nezbytností pro všechny, kteří se chtějí seriózně zabývat vojenskou teorií i historií. Tato kniha je, mimochodem, i na seznamu povinné četby důstojnických akademií čtyř hlavních složek amerických ozbrojených sil – U.S. Army (West Point), U.S. Navy (Annapolis), U.S. Air Force (Colorado Springs) a U.S. Coast Guard (New London).

Pro pochopení autorových myšlenek je nezbytné brát do úvahy, kdy byla zmíněná kniha napsána – koncem 50. let 20. století. V té době se, v rámci tzv. koncepce New Look, hledalo nové postavení U.S. Army. V rámci vojensko-politické debaty padaly dokonce návrhy na úplné zrušení této pozemní složky, popřípadě její přetvoření na miliční sílu. Prim tehdy hrála U.S. Air Force se svými strategickými bombardéry, které měly nesenými jadernými bombami vyřešit každou případnou budoucí válku.

Pozemní složka amerických ozbrojených sil se nacházela v dezolátním stavu. Podfinancovaná, demoralizovaná, přehlížená a personálně stagnující. Její hodnostní složení bylo podobné současné AČR – vysoké procento důstojníků a vyšších poddůstojníků (v AČR – praporčíků) a nízké zastoupení mužstva (v AČR – rotmistrů). Mobilní pěchota (Mobile Infantry) – tak se v knize nazývají pozemní expediční síly – mají být jejím budoucím opakem. Mohutně vyzbrojené, perfektně vycvičené a odhodlané za každou cenu zvítězit. Proto není od věci se podívat na organizační strukturu zmiňované Mobilní pěchoty, u které slouží a o níž v této pasáži vypráví hlavní hrdina románu, mladý voják Juan Rico:

Divize (Mobilní pěchoty – poznámka autora článku) má 10 800 vojínů a poddůstojníků v 216 četách – každá s 1 poručíkem. Tři čety v rotě s celkem 72 kapitány, čtyři roty v praporu s celkem 18 majory nebo podplukovníky. Šest pluků s 6 plukovníky tvoří dvě nebo tři brigády. Každá brigáda s nižším generálem, plus střední generál jako velitel divize.
Celkem tedy 317 důstojníků z počtu 11 117 vojáků všech hodností.
Ideálně zde nejsou žádná neobsazená místa a každý důstojník velí jednotce. Z celkových počtů jsou však důstojníků pouhá 3 procenta. Ve skutečnosti je tak dost čet vedených poddůstojníky a spousta důstojníků „sedí na víc než jedné židli“, aby zastávali některé naprosto nezbytné štábní funkce.
I velitel čety by měl mít svůj „štáb“ – vrchního poddůstojníka čety (v originále „Platoon Sergeant“ – poznámka autora článku). Obejde se však i bez něj stejně tak, jak se jeho vrchní poddůstojník čety může obejít bez velitele čety.
…
Kromě nezbytného štábu by, každá jednotka větší než četa, měla mít zástupce velitele (v originále „Executive Officer“ – poznámka autora článku). Ale důstojníků není nikdy plánovaný počet, takže vycházíme ze skutečného stavu. K zaplnění každé nezbytné funkce, jeden úkol na jednoho důstojníka, by byl potřeba 5 procent důstojníků – ale 3 procenta je maximum, které máme.
Místo těchto optimálních 5 procent důstojníků, měla řada armád v minulosti 10 procent nebo až 15 procent – někdy nepředstavitelných 20 procent důstojníků (k 1.1.2009 měla AČR 27,34 procent důstojníků – poznámka autora článku)! To zní jako pohádka, ale je to fakt, zvlášť ve 20. století. Co je to za armádu, která má víc důstojníků než desátníků? (A víc poddůstojníků než vojínů!)
Armáda předurčená k tomu, aby prohrála válku. Armáda, která je samá organizace, úřednictvo, režijní náklady, a v níž většina „vojáků“ nikdy nebojuje.
Ale co dělali důstojníci, kteří nebyli na velitelských funkcích?
Nesmyslné činnosti, evidentně – důstojník pro podporu kvality života, tělocvikář, důstojník pro styk s veřejnosti, psycholog, právník, kaplan, zástupce kaplana, mladší zástupce kaplana, důstojník pro cokoliv, co si lze představit.
V naší době zvládají tyhle věci jako extra povinnosti velící důstojníci nebo, když to jsou skutečně potřebné činnosti, je dělají lépe a levněji (a bez demoralizace bojové jednotky) najatí civilisté.

(volně přeloženo z anglického originálu autorem článku)

Poučné, nemyslíte? A tak mě napadá, jakou že to mají povinnou četbu na Univerzitě obrany v Brně? A je budoucnost ve hvězdách jejích absolventů nebo prostě jen ve hvězdách?

, ,

25 komentářů

Když se ve velkém dává, ve velkém se i bere

Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 15. 3. 2010

Námořníci z NMCB 4 (Seabees) staví v afghánském Ghazní "super" B-hut. Jak ukazují různá vyšetřování v Iráku, některé soukromé firmy, které dostaly zakázky především na výstavbu, nesprávně používaly, či dokonce zneužívaly svěřené fondy; Foto Builder Constructionman Brendan Conaty, U.S. Navy

Jak se zdá, v Iráku si skutečně přišel na své kdekdo. Jistě, musí se dát prostor vyšetřování a následně soudům, ale zprávy, které se objevují nesvědčí o precizní kontrole vydávaných peněz a efektivního nakládání s nimi. V posledních šesti měsících bylo podle The New York Times otevřeno více než 50 nových případů týkajících se přesunů velkých objemů peněz. Vyšetřovány jsou banky, realitní kanceláře, kasina a dokonce i plastičtí chirurgové. Na iráckou rekonstrukci bylo údajně utraceno 150 miliard dolarů (Američané dali přes padesát miliard dolarů a zbytek tvoří irácké zdroje a mezinárodní pomoc).

A to přitom už v minulosti byla několikrát zpřísňována kontrola. Přesto to zdá se nefunguje a asi ani fungovat nebude – neexistuje dokonalý systém, každý se dá obejít. Důležité je, kolik se toho podaří odhalit. Každopádně se zdá, že si ti, kteří v Iráku zneužívali pomoc se příliš neupejpali. Někteří z Iráku posílali desítky tisíc dolarů sami sobě, nebo peníze převáželi v pytlích a kufřících. Podezřelí si prý za tyto peníze kupovali BMW, humvee, šperky, nebo platili dluhy v kasinech. Jiní zase měli tajné účty v Ghaně, Švýcarsku, Nizozemsku či Británii.

There have already been dozens of indictments and convictions for corruption since the 2003 invasion of Iraq. But the new cases seem to confirm what investigators have long speculated: that the chaos, weak oversight and wide use of cash payments in the reconstruction program in Iraq allowed many more Americans who took bribes or stole money to get off scot-free.

Odhalování podezřelých transakcí má v USA na starosti úřad s akronymem Fincen (Financial Crimes Enforcement Network), který kontinuálně sleduje a vyhodnocuje data z více než 275 federálních a státních úřadů zabývajících se bezpečností. V zásadě se snaží odhalovat „špinavé peníze“. Ročně prochází 15 až 16 milionů zpráv o podezřelých finančních transakcích, v čemž jsou započítány i vklady nad deset tisíc dolarů.

V souvislosti s transakcemi v Iráku bylo doposud obviněno 35 a usvědčeno 27 lidí (možná i firem) ze zpronevěry (údaje generálního inspektora). Když se k tomu připočítají vyšetřování vedené dalšími agenturami počet usvědčených stoupne na 58.

Často se hovoří o tom, že vyšší kontrola vydávaných peněz vede k vyšším úsporám a vyšší efektivitě. Jak například ale tvrdí James Carafano a Eric Sayers na strankach konzervativniho think-tanku The Heritage Foundation, pokud se člověk podívá do historie, realita není tak jednoduchá. A řešením podle nich nejsou ani drakonická restriktivní opatření. V svém textu mají i pár pěkných historických příkladů zneužívání fondů v minulých konfliktech:

  • In the North, during the Civil War, Congress was so enraged over reports of fraud by companies supplying the military that it established a spe cial committee to investigate corruption.
  • During World War I, the Senate launched a num ber of investigations into a $640 million aviation appropriation (not adjusted) that promised to fill the skies over Europe’s trenches with American planes, and which produced almost none.
  • In the years between the World Wars, the House Military Affairs Committee believed the Army to be rife with corruption. One complaint resulted in the investigation of an officer in charge of parachute development who tried to steer busi ness to a firm in which he had a financial stake.
  • The Special Committee of the Senate to Investi gate the National Defense Program (the Truman Committee) investigated fraud, waste, and abuse during World War II.
  • During the Vietnam War, the construction firm Brown & Root had the preponderance of con struction projects in the country–and a public relations problem as well. Antiwar demonstra tors called the company „burn and loot.“ A report by the General Accounting Office (GAO, now the Government Accountability Office) charged Brown & Root with unaccountability of funds. Congressional critics cited the company for fraud and corruption.

Po skončení války ve Vietnamu bylo vypracováno na 128 studií týkajících se špatného používání a zneužívání fondů v obranné oblasti. Následovaly reformy a přijetí opatření, která měla situaci zlepšit. V roce 1999 jedna studie ovšem konstatovala, že i přes veškeré úsilí nedošlo k podstatnému zlepšení. Přesto autoři navrhují další reformy, který by snad tentokrát mohly zafungovat:

  • Rebuild the government contract workforce– the people and technologies needed to make government a better customer;
  • Adopt realistic acquisition reforms that address the imbalance between research and procure ment and do not hamstring government’s ability to be adaptive and innovative; and
  • Undertake the challenge of restructuring man power compensation to preserve the affordability and the utility of the all-volunteer force.

, , , , ,

Žádné komentáře

Tři Mullenovy principy a civilní ztráty

Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 8. 3. 2010

Předseda sboru náčelníků štábu admirál Mike Mullen (6. března 2010); Foto Mass Communication Specialist 1st Class Chad J. McNeeley, DoD

Předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen před několika dny promluvil o novém způsobu, americkém způsobu vedení boje. Zatímco v minulosti bylo hlavním heslem „co nejnižší vlastní ztráty“, dnes je heslem „žádné civilní ztráty“. Na Kansaské státní univerzitě měl 3. března proslov a pak následovala debata. Docela si stojí za to přečíst celý transkript, protože jeho vystoupení nebylo zdaleka jenom o ztrátách.

Hovořil o třech principech. Zaprvé, vojenská síla by neměla být až poslední možností, kterou stát využije. Podle něj jsou ozbrojené síly natolik adaptabilní a flexibilní, že mohou být využity nejenom ve vojenských konfliktech, ale i při diplomatických jednáních (podpora spojenců, zastrašení nepřátel), při humanitárních katastrofách, či při získávání informací.

Zadruhé, síla by měla být používána pouze precizně a v rámci zásad. A tím se dostáváme k civilním ztrátám – ochrana obyvatelstva musí být na prvním místě, protože jedině tento přístup zajišťuje podporu a úspěch. Klíčem je tedy minimalizace „collateral damage“ , protože pokud není cílem porážka nepřítele, ale úspěch u obyvatelstva, méně je více.

Each time an errant bomb or a bomb accurately aimed but against the wrong target kills or hurts civilians, we risk setting our strategy back months, if not years.  Despite the fact that the Taliban kill and maim far more than we do, civilian casualty incidents such as those we’ve recently seen in Afghanistan will hurt us more in the long run than any tactical success we may achieve against the enemy.  People expect more from us.  They have every right to expect more from us.

A konečně zatřetí, politika a strategie musejí být neustále v konfliktu. Podle něj by si vojáci možná přáli, aby politici stanovili strategii, pak šli z cesty a nechali její uvedení v život na armádě. Mullen tvrdí, že je to špatně. Strategie se podle něj musí vyvíjet s tím, jak se vyvíjí operace. A politici jsou nedílnou součástí tohoto procesu.

In other words, success in these types of wars is iterative; it is not decisive.  There isn’t going to be a single day when we stand up and say, that’s it, it’s over, we’ve won.  We will win but we will do so only over time and only after near constant reassessment and adjustment.  Quite frankly, it will feel a lot less like a knock-out punch and a lot more like recovering from a long illness.

Výše uvedené je jenom velkou zkratkou Mullenova vystoupení, ale velice dobře to vystihuje změnu myšlení, která se v amerických ozbrojených silách za posledních devět let odehrála. Jde o pozitivní posun. Jakého bude mít trvání, těžko říct, ale už to, že se dospělo do tohoto bodu je velice přínosné jak pro teorii, tak pro praxi vedení a řízení konfliktů.

Co se týče druhého Mullenova bodu, tedy civilních ztrát, objevil se minulý týden, přesně v den, kdy měl admirál přednášku, ještě jeden zajímavý text. Napsal jej Marc Garlasco, který byl mimo jiné šéfem týmu vybírajícího cíle pro invazi do Iráku před sedmi lety. Už samotný začátek článku s názvem How to Cut Collateral Damage in Afghanistan asi hodně lidí naštve (respektive potvrdí vše špatné, co si o tehdejší éře mysleli):

When I was picking targets for the Iraq invasion as chief of high-value targeting for the Pentagon, collateral damage was a side issue. We treated civilian deaths like a fire drill: When they happened, it was seen as a media problem to be dealt with, not a sign we might need to change our procedures. Today, however, protecting civilians is taken as seriously as killing the target.

Pointa Garlascova textu je dosti provokativní – tvrdí totiž, že zatímco většina ozbrojených sil se přizpůsobuje novému přístupu – minimalizaci civilních ztrát – tak jediní, kteří to nezvládají jsou příslušníci speciálních sil. Tvrdí, že v letech 2007-2009 většina civilistů zahynula poté, co speciální síly, které se ocitly v kontaktu s nepřítelem, si zavolaly o vzdušnou podporu. Na příkladu incidentu z 21. února, kdy letoun vybombardoval konvoj civilistů ukazuje, že ve hře jsou i jiné (méně využívané) možnosti jak vyřešit situaci, než si zavolat o leteckou podporu.

But what does seem clear is that no U.S. forces were ever directly in danger, so options other than air power should have been on the table. Special Forces could have called in to other supporting troops with the aim of capturing the enemy. The military could have followed these on-the-run Taliban to even more Taliban. Instead they chose to fire.

Na závěr mám pro vás menší kvíz týkající se SF: Která země má nejvíce příslušníků speciálních sil na světě?

A) Rusko; B) Severní Korea a C) Izrael

Zamyslete se. Už víte? Pak pro kontrolu klikněte sem.

, , , ,

3 komentářů

NATO Response Forces – good idea, bad shape

Autor: František Šulc Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 1. 2. 2010

Then alliance Secretary General Jaap de Hoop Scheffer in 2006 declared NATO Response Force a "fully operational capability"; Photo NATO

While we are discussing new NATO strategic concept, it is always good to look back on some concrete project and its state. One of those ambitious projects worth to scrutiny is NATO Response Force (NRF). Declared fully operational in 2006 it is still struggling with constraints.

NRF, which should become one of the major alliance’s achievements in military transformation and commitment, become largely force “on paper”. As Jens Ringsmose pointing out in his analysis Taking Stock of NATO’s Response Force the reason for this could be sum up in the three arguments.

First, NRF has been a qualified failure: although the initiative has had an irrefutable transformational impact, lack of troop commitments and disagreement as to the force’s operational role have largely eroded its effectiveness. Second, NARF in many respects constitutes a microcosm of the wider debate about NATO’s purpose and future roles. And third, although demanding out-of-area operations are likely to keep Western armed forces busy in the years to come, the newly revised NRF-construct might just be the scheme that safe Alliance’s transformational flagship from doom.

The NRF concept was approved at the Prague summit in 2002. The 25,000 strong force was designed to narrow the gap between the Europe and the U.S. Good idea which never fully materialized – in 2007 was clear that capabilities offers to rotations were critically low and therefore NATO ministers of defense agreed to revise the force. Jens Ringsmose shows this on following table:

Force contributions for NRF 9 to NRF 14

Rotation NRF 9 (07/2) NRF 10 (08/1) NRF 11 (08/2) NRF 12 (09/1) NRF 13 (09/2) NRF 14 (10/1) Average
Fill rate (%) 70 74 71 65 61 74 69

Ringsmose remarks:

Concluding that the Alliance had exhausted the willingness of the member states to provide sufficient capabilities to the NRF, (in summer 2007 SACEUR General Bantz) Craddock deemed the force incapable of conducting even the least demanding of the seven generic missions without considerable risk. He therefore took the rather extraordinary step of rescinding FOC of the NRF. This, of course, was never made public, but in principle – and despite the fact that NATO declared the NRF “a credible force” at about the same time – the force has not been a fully operational capability since July 2007.

But this could be hardly seen on the NATO website. On the page dedicated to the NRF a visitor can still read:

The NATO Response Force (NRF) is a highly ready and technologically advanced force made up of land, air, sea and special forces components that the Alliance can deploy quickly wherever needed. It is capable of performing missions worldwide across the whole spectrum of operations. These include evacuations, disaster management, counterterrorism, and acting as ‘an initial entry force’ for larger, follow-on forces. It can number up to 25,000 troops and start to deploy after five days’ notice and sustain itself for operations lasting 30 days or longer if resupplied.

It is good to read Ringsmose’s Research Paper (written for NATO Defense College) in full. It contains a clear warning to contemporary endeavors of shaping future of NATO within the framework of new strategic concept. Without the fulfilled commitments of the member states, any concept is doomed to a failure which has a direct impact on credibility of NATO. Therefore, any discussions about the role of NATO and commitments of member states should be highly realistic and concrete, though one might consider the minimal approach as insufficient.

, , ,

3 komentářů

COIN a význam lehké pěchoty V – aeromobilní operace

Autor: Ondrej Rajkovic Kategorie: Koncepty | Concepts Datum: 29. 1. 2010

Vojáci z 25. lehké pěší divize při výsadku v Paktice; Foto Pvt. 1st Class Andrya Hill, U.S. Army

Kdyby existovala statistika různých typů misí prováděných spojeneckými jednotkami v Afghánistánu, tak by jistě bylo zajímavé sledovat, který typ převažuje ve té které oblasti v závislosti na bezpečnostní situaci. Bohužel taková statistika neexistuje. Dá se nicméně říct, že ohrožení letadel a vrtulníků v Afghánistánu je podstatně nižší než ohrožení vozidel, protože neexistuje „IED ve vzduchu“. Aeromobilita je tedy relativně bezpečná a pro jednotky lehké pěchoty, které mají výcvik v plánovaní a vedení těchto operací, je i prostředkem k získání převahy nad nepřítelem.

I když z mých slov může vyplývat, že schopnost provádět aeromobilní operace je tak výhodná, že by stálo za to, aby ji všechny jednotky ovládaly, není tomu tak. Pokud se podíváme na americkou pěchotu (US Army, bez jednotek pro zvláštní operace), tak ta disponuje 10 divizemi a pěti samostatnými brigádami (tři brigády, jeden plukovní bojový tým a jeden pluk), které mohou být nasazeny do manévrového boje.

Ze všech těchto jednotek je zde jedna divize a dvě brigády, které mohou být nasazeny do boje padákovým výsadkem (82. výsadková divize, 173. výsadkový brigádní bojový tým, 4. výsadkový brigádní bojový tým 25. lehké pěší divize) a jedna divize vytvořená pouze pro vedení aeromobilních operací (101. výsadková divize). Abych byl objektivní, tak zde musím uvést i 10. horskou divizi, která jakožto lehká divize má i kapacity pro vedení aeromobilních operací. Počet těchto operací v jejím případě už překročil číslo 100. Statisticky vyjádřeno:

  • 9,75 % ze všech brigádních bojových týmů je určeno pro aeromobilní operace
  • 14,63 % ze všech brigádních bojových týmů je určeno pro padákové výsadky
  • 12,2 % ze všech brigádních bojových týmů je určeno pro operace lehké pěchoty

Celkově, 34 procent z pozemních bojových týmů americké armády je určeno pro operace lehké pěchoty. U britské armády je to ještě menší číslo, jelikož disponuje pouze 16. aeromobilní brigádou a z celkového počtu 45 pěších praporů jsou pouze čtyři (8,9 %) určeny pro aeromobilní operace a 14 dalších (31%) pro operace lehké pěchoty.

Vojáci 25. lehké pěší divize při noční operaci proti povstalcům v provincii Paktika; Foto Spc. Matthew Freire, U.S. Army

Pokud se podíváme na AČR tak zjistíme následující čísla – z osmi praporů AČR (to znamená z 21 rot) je 31,25% (10 rot) deklarovaných pro padákové výsadky. Tím, zda je to realistické se zde zabývat nechci (ale můžete vy v komentářích). Z těchto 32 rot jsou ale pouze čtyři schopné vést aeromobilní operace – je výhodné, že tyto roty patří k 43. výsadkovému praporu. AČR takto získává jedinečnou schopnost, která se nikde ve světě u výsadkových jednotek nevyskytuje – má jednotku o síle praporu, která může provádět jak aeromobilní tak i padákové výsadky.

Co ale vlastně jsou aeromobilní operace o kterých tady už tak dlouho píšu? Field Manual 90-4 Air Assault operations v 1. kapitole s názvem Air Assault Operations in the AirLand Battle je definuje takto:

Air assault operations are those in which assault forces (combat, combat support, and combat service support), using the firepower, mobility, and total integration of helicopter assets, maneuver on the battlefield under the control of the ground or air maneuver commander to engage and destroy enemy forces or to seize and hold key terrain. Air assault operations are not merely movements of soldiers, weapons, and materiel by Army aviation units and must not be construed as such. They are deliberate, precisely planned, and vigorously executed combat operations designed to allow friendly forces to strike over extended distances and terrain barriers to attack the enemy when and where he is most vulnerable.

Článek na Wikipedii vystihuje definici také velice dobře:

Air assault is the movement of ground-based military forces, most commonly infantry, by VTOL aircraft such as the helicopter to seize and hold key terrain which has not been fully secured and rarely, to directly engage and destroy enemy forces. In addition to regular infantry training, these units usually receive training in rappelling and air transportation, and their equipment is sometimes designed or field modified to allow better transportation in helicopters.

Pokud tedy promítneme definici aeromobilních operací (v anglo-americké vojenské doktríně nazývané „air assault“) do prostředí boje proti povstalcům dostáváme zajímavé výsledky. Zde jsou některé z nich:

  • přelet vrtulníků podílejících se na aeromobilní operaci narušují život obyvatel podstatně méně než by narušoval transport vojáků obrněnými vozidly přes vesnici
  • trasy letu vrtulníků nejsou omezeny tak jako přepravní trasy po pozemních komunikacích
  • možnost odhadu cílové oblasti do které míří vojáci je taktéž omezena možností neomezeně manévrovat (pochopitelně v závislosti na dostupném palivu) a použít trasu, která zmate nepřátelské pozorovatele

Tyto výsledky, jak jsem je nazval, výrazně zvyšují zajištění a bezpečnost vojáků, omezují narušení každodenního života místních obyvatel a zabraňují pozorovatelům protivníka včas informovat své velitele o možném cíli koaličních vojáků. Je to pouze několik možností a několik výhod a jsem si jist, že příslušníci AČR, kteří s těmito operacemi mají větší zkušenosti by jistě doplnili další.

Aby se zde, ale opět neobjevil argument o vybudování expedičního svazku úzce specializovaného na aeromobilní mise, kromě všech výhod jsou zde i nevýhody a omezení:

  • palivo (nejen pro transportní vrtulníky ale také pro bitevní vrtulníky zajišťující krytí)
  • dostupnost (NATO nemá dostatek vrtulníků, aby aeromobilní operace mohli být prováděny každý den)
  • náročnost na plánování i provedení (podle americké doktríny se aeromobilní operace skládá z 5 částí – plánování a příprava, vyčkávání, nastoupení, letecký přesun, výsadek a pozemní operace)
  • dostatečné komunikační i profesní schopnosti pro koordinování plánovací fáze i provedení s koaličními partnery a vyšším velitelstvím

I kdybych si připustil možnost, že by se našlo dostatek prostředků, aby byl vytvořen aeromobilní svazek tak by se zase nedostávalo materiálu i lidí konvenčním útvarům. Oddíly lehké pěchoty, které by byly vycvičeny pro aeromobilní operace by tak byly využívány pro jiné úkoly než na jaké jsou vycvičeny. A já osobně si myslím, že takového přístupu mají příslušníci AČR už plné zuby. Závěrem lze napsat, že operace proti povstalcům potřebují jak konvenční jednotky pěchoty (motorizované nebo mechanizované) tak i specializované jednotky lehké pěchoty (vzdušně výsadkové, aeromobilní nebo pro speciální operace).

, , , ,

18 komentářů